Jiří Šimáček vystudoval dějiny umění na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, je spoluautorem asi desítky původních divadelních her a adaptací od činohry po operu. Všechny divadelní projekty realizoval se Zdenkem Plachým v autorské dvojici skupiny Střežený Parnass.V současné době pracuje jako vedoucí dramaturg dokumentu a publicistiky v České televizi Brno. V minulosti působil jako historik umění v Moravské galerii, reklamní fotograf a grafik, režisér řady publicistických, dokumentárních, propagačních a výukových filmů. Externě vyučuoval na Filozofické fakultě seminář dějin moderního umění a na Fakultě sociálních studií seminář televizního zpravodajství.
Jak dnes vzpomínáte na své studium?
Studoval jsem v letech 1988 až 1991. Nastupoval jsem na Univerzitu J.E. Purkyně a studoval obor marxistická estetika a věda o výtvarném umění, končil jsem na Masarykově univerzitě obor dějiny umění – přitom jsem od nikud nikam nepřestupoval. Protože nás bylo v ročníku asi šest studentů, byla to příjemně strávená doba a člověk to vlastně ani nevnímal jako školu, spíš jako kroužek.
Působil jste jako fotograf, grafik, režisér. Fascinují vás nová média? Digitální focení?
Asi ne. Neštítím se počítačů, ale že bych se považoval za kybernauta, to rozhodně ne. Kdysi jsem psával do časopisu Živel, který se kyberprostoru a novým médiím věnoval, ale vždycky jsem psal o věcech, které byly co nejvíce mimo kyberprostor. Co se týče fotografie, vždycky jsem fotil chemicky. Digitální fotoaparát mám teprve rok.
Jaká byla vaše cesta do České televize?
Pracoval jsem jako historik umění v Moravské galerii, ale to nebyla práce pro mě. Navíc k hledání přivýdělků mě nutil i fakt, že výplata z galerie nestačila ani na nájem. Tak jsem se přiživoval jako fotograf a grafik. Nakonec jsem se úplnou náhodou přes inzerát dostal do ČT. Českou televizi bych ale moc neřešil, je to práce jako každá jiná. Kdybych se musel sebedefinovat, řekl bych, že jsem autor divadelních her.
Jste autorem mnoha dokumentárních a publicistických pořadů – máte nějaké téma, na které se specializujete?
Myslím, že jsem si témata moc nevybíral. Režíroval jsem kulturní témata, magazín pro zdravotně postižené Klíč, pořady pro teenagery Letadlo a později Pomeranč. Nejraději jsem zpracovával příběhy lidí v těžkých životních situacích. Nechci, aby to vyznělo cynicky, ale takové příběhy člověka nakopnou a povzbudí – dají člověku nadhled nad malicherností vlastních problémů.
Umíte se ještě dívat na televizi, aniž byste místo příběhu viděl techniky a funkční postupy, na kterých je pořad vystavěn?
To umím! Dívám se na televizi zcela neprofesionálně. Když jsem v kině a hlavní hrdinka umírá, tak prostě pláču a vůbec neřeším, že to je udělané nějakým rafinovým střihem nebo že hlavní kovboj je zabírán z podhledu, aby vypadal větší nebo je lehce zpomalený. S profesionálním zájmem se dívám pouze na dokumentární kanály typu Discovery či Spektrum, ale to souvisí s mou prací.
Kde podle vás leží hranice mezi přijatelným a nepřijatelným záběrem v televizním zpravodajství či publicistice?
Žádné formální hranice bych nedával, podle mě záleží na intencích redaktora, který nějaký záběr použije. Když televize ukazuje ve zprávách krev, aby diváky pobavila, suplovala horor, který v televizním schématu přijde na řadu až po desáté večer, pak je to špatně. Zbytečné jsou nejspíš záběry na mrtvoly z autonehod. Pokud chci ale ukázat, jak Rusové vraždí v Čečensku, pak si myslím, že můžu ukázat vystřelený mozek na kameře. Členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání by to třeba mohli vidět jinak, ale podle nich sice může dítě vidět vraždu, ale nesmí vidět soulož. To je celkem legrační. Podle mne by to mohlo být i naopak.
Dnes se mnohde mluví o krizi dokumentu ve spojení s filmy Fahrenheit 9/11, Super Size Me či s Českým snem. Jiní říkají, že žádná krize se nekoná, dokument byl vždy autorsky subjektivní. Jak se na tuto diskusi díváte vy?
Jestliže dokumenty Rogera Moorea či nyní Ala Gorea vydělávají více než celovečerní filmy a lidé na ně chodí do kina, pak nemůže být dokument v krizi. Jsme spíše v období zájmu o dokument, nikoli v období jeho krize. Forma je na každém autorovi. Někdo zvolí observační přístup, bude nenápadně sledovat okolí a co nejvěrněji jej popíše, někdo jiný chce dokumentem naopak podat svou subjektivní vizi světa.
Televizní zpravodajství i publicistika jsou často obviňovány z neobjektivnosti a zaujatosti. Dá se podle vás vůbec dosáhnout objektivity?
Objektivita by se neměla garantovat tím, že dramaturgové nebo redaktoři kašírují nestrannost. Výsledkem je pak stejně jen prostor pro ty nejobvyklejší a nejkonvenčnější a zároveň nejnudnější pohledy na realitu. Objektivita by měla být v pluralitě stranickostí, aby mohly dostat prostor pohledy a názory, co nejširšího spektra. Je nemožné se tvářit, že v úplně každém pořadu budou mít všichni stejnou stopáž minut a každý názor bude ve stejném okamžiku vyvážen protinázorem – to by bylo hodně mechanické. Možná je to realizovatelné ve zpravodajství, ale jinak je to nesmysl.
Jste spoluautorem asi desítky původních divadelních her a adaptací od činohry po operu. Jaký je krok od televize k divadlu?
Televize a divadlo spolu v mé práci moc nesouvisí. Televize je prostě práce – pro mě to není umělecká činnost, ale řemeslo, které vykonávám pro instituci a její koncesionáře. Divadelní hry píšeme pro „větší slávu Boží“ – to berte jako příměr, nejsme samozřejmě evangelizační autoři.
Podle čeho jste si vybírali jednotlivé divadelní projekty?
To bývá kombinace svobodné vůle a objednávek divadelních dramaturgů, kterou jsme si ale přizpůsobovali vlastním nápadům. Divadlo dává jen malé limity nebo možná jsme to my se Zdenkem Plachým, kdo si dává jen malé limity. Podstatou naší tvorby je fascinace – věnujeme se tématům, které nás fascinují.
Na Masarykovu univerzitu jste se vrátil v roli učitele. Jak se vám na FSS působilo?
Když jsem vyučoval seminář televizního zpravodajství, snažil jsem se studentům vysvětlit spíše technologii výroby zpravodajství. Diskuse nad smyslem televize, zpravodajství a hlavně veřejnoprávního média by neměla v akademickém prostředí chybět, ale to přesahovalo náplň mého semináře. Myslím si, že zamýšlet se na smyslem zpravodajství a novinářské práce je úkol pro interního učitele – dovedl bych si třeba představit, že jeden speciální seminář by mohl být věnovaný tomu, jestli má novinář reflektovat v prvé řadě to, „co je nového“ nebo to, „co je podstatného“.
„Když jsem v kině a hlavní hrdinka umírá, tak prostě pláču a vůbec neřeším, že to je udělané nějakým rafinovým střihem,” říká Jiří Šimáček. Foto: Petr Preclík.
