V rozlehlém areálu Bibracte ve východní Francii, kde na vrcholu hory Mont Beuvray stálo už na konci mladší doby železné opevněné město Bibracte, se odehrává jeden z důležitých zahraničních archeologických výzkumů filozofické fakulty. O zajímavých nálezech, změně krajiny a místu, které sehrálo významnou roli v galské válce, hovořila Petra Goláňová z Ústavu archeologie a muzeologie.
Jaké okolnosti vedly k tomu, že Francie umožnila zahraničním archeologům provádět výzkumy v Bibracte?
I když se první vykopávky v Bibracte uskutečnily už v 19. století, moderní odborné výzkumy zde začaly od roku 1984. Souviselo to s obdobím, kdy vrcholily snahy o sjednocenou Evropu. Tehdejší francouzský prezident François Mitterrand svým prezidentským výnosem financoval výstavbu velkého výzkumného centra spojeného s muzeem a stát koupil i veškeré pozemky na kopci Mont Beuvray, kde se nacházelo oppidum. Vybudovat v Bibracte velké mezinárodní výzkumné centrum, kde by se potkávaly týmy z celé Evropy a vyměňovaly si praktické i vědecké zkušenosti, bylo politickým rozhodnutím. Přestože francouzská vláda už neinvestuje do společných evropských otázek tolik peněz, Evropské archeologické centrum je tam dodneška.
Kdy jste se poprvé dostala do Bibracte a jak dlouho tam jezdíte?
Poprvé jsem se účastnila výzkumů v Bibracte ještě jako studentka třetího ročníku archeologie v roce 2001, byla jsem tehdy členkou francouzského týmu profesora z Dijonu a jednoho ze zakladatelů Evropského archeologického centra Jeana-Paula Guillaumeta. Ten mi nabídl vést od roku 2005 terénní práce v řemeslnickém areálu společně s polským kolegou. O rok později jsem tam už mohla jezdit i se studenty a studentkami z Masarykovy univerzity a tato příležitost se od té doby každoročně opakuje. Bibracte pro mě vždy bylo úžasné místo pro vytváření vazeb s kolegy z celé Evropy.
Kolik studujících berete na výzkumy do Francie a co mají na starosti?
Vzhledem k tomu, že na výzkumu Bibracte pracují studenti archeologie už téměř 20 let, dá se říct, že tam vyrostla jedna generace absolventů archeologie z Masarykovy univerzity. Jeden z nich tam dokonce vede jako vyučující pařížské Sorbonny svůj vlastní tým francouzských studentů. Skupina studujících v našem českém týmu není velká, v posledních letech je to kolem pěti osob. Práce na místě je dost náročná, protože je třeba provádět nejen výzkum v terénu, ale zároveň veškerý vykopaný materiál obratem dokumentovat a inventarizovat. Pracujeme hodně intenzivně, nepočítáme hodiny, zvlášť v závěru před odjezdem. Na rozdíl od francouzských týmů, které tam mohou na zpracování materiálu pokračovat i v zimě, náš výzkum musí být z logistických důvodů uzavřen už v létě.
Čím je tato lokalita významná?
Oppidum Bibracte patří k nejlépe prozkoumaným aglomeracím v Evropě, takže představuje pro archeology zabývající se dobou železnou zásadní zdroj poznatků o urbanizaci. Na rozdíl od podobných lokalit u nás – jako jsou třeba oppidum Stradonice v Čechách nebo Staré Hradisko na Moravě – se o Bibracte také zmiňují písemné prameny. Víme, že bylo hlavním sídlem keltského kmene Haeduů a sehrálo důležitou úlohu v období galské války. Navzdory privilegovaným vztahům s Římem se Haeduové v roce 52 před naším letopočtem přidali k protiřímskému povstání. Do čela této vzpoury zvolilo shromáždění galských kmenů na Bibracte náčelníka Vercingetoriga. Po porážce spojeného galského odporu tam na konci téhož roku přezimoval vítězný Gaius Julius Caesar a snad také dokončil část své knihy Zápisky o válce galské.
Kolik lidí žilo v Bibracte a jak vypadalo?
V opevněném městě žilo podle odhadů 5 až 10 tisíc lidí. Z pozůstatků dřevěných a kamenných staveb víme, že v něm stály domy, velké veřejné stavby a svatyně, ale také i to, že celé území města nebylo zastavěné. Bibracte má rozlohu bezmála 200 hektarů a je zajímavé tím, že každý jeho areál je z hlediska terénních stop úplně jiný.
Jaké nálezy byly v celé lokalitě objeveny?
Před lety jsem se podílela na výzkumu osídlení podél hlavní cesty, které už od počátku existence opevněného města zahrnovalo řemeslnou výrobu. Pracovaly tam zejména kovářské dílny. Nalezli jsme pozůstatky výrobních zařízení, drobný kovový inventář, odpad z výroby, ale výjimečně i šperky a mince. Kolegové, kteří zkoumali rezidenční areály, v nichž zřejmě sídlily aristokratické rodiny, nalezli doklady přepychu především v architektuře. Zejména v závěru prvního století před naším letopočtem si místní elity nechávaly budovat stavby podle římského vzoru, včetně podpodlahového vytápění a mozaik. Nejčastěji ale nacházíme, tak jako na lokalitách ve střední Evropě, odpad z běžného provozu domácností, tedy rozbité nádobí. Na celém oppidu se nachází obrovské množství keramiky, především amfor jakožto obalů vína dováženého ze západního pobřeží dnešní Itálie. Z Bibracte pochází těchto střepů z nádob více než osm set tisíc.
Mimo předmětů a staveb jste se v poslední době zabývali i dalšími výsledky činnosti člověka. Co jste zjistili?
S pomocí přírodovědných analýz jsme se zaměřili na stopy lidských aktivit v půdě. Díky tomu můžeme sledovat proměnu tamější krajiny v dlouhodobém horizontu. Zjistili jsme, že lidé tam začali přeměňovat krajinu především mýcením už od mladší doby kamenné. Zdá se, že nejsilněji byla odlesněna v době bronzové, kdy byla v okolí zahájena těžba kovů. Nejintenzivnější zásahy do krajiny jsou samozřejmě viditelné v době železné, kdy na kopci stálo opevněné město. Uvnitř hradeb Bibracte byly kromě staveb také zatravněné plochy a keře, které zřejmě plnily funkci živých plotů. Ojediněle tam rostly stromy – buky, duby, lípy, ale nově i kaštanovníky a ořešáky, které bývají považovány za doklad romanizace. Na několika málo místech se dokonce pěstovalo obilí – v rámci opevněné plochy města tam zřejmě existovala malá pole nebo zahrady.
Kovy se těžily i přímo na Bibracte?
Archeologickým výzkumem se francouzským kolegům podařilo na svazích uvnitř opevnění odkrýt pozůstatky povrchových dolů, které byly patrné i v LIDARových a geofyzikálních datech. Je zřejmé, že některé z nich fungovaly ještě před výstavbou hradeb. My jsme zachytili část nevytěžené povrchové žíly při výzkumu řemeslnického areálu a díky měření hodnot prvků víme, že se níže po svahu pravděpodobně těžilo stříbro. Nálezy mincí, které byly raženy v místních dílnách, však ukazují, že stříbro pocházelo i z dalšího zdroje, který se v této krajině dobýval.
Šlo o těžbu jen v galském období?
Nejen. Podle výzkumů francouzských archeologů je patrné, že těžba ve zdejší oblasti začala už v pravěku a v širším okolí probíhala těžba kovů a minerálů do nedávna. Je pozoruhodné, že pozůstatky dávné těžby se dodnes odráží v živých organismech, rostlinách i zvířatech zvýšenými hodnotami kadmia a olova.
Kromě výzkumu struktur archeologickým odkryvem se výrazně zaměřujete také na užívání geofyzikálních prospekčních metod. S kým spolupracujete a o co konkrétně jde?
Díky kolegům z Oddělení geofyzikálního průzkumu při Ústavu archeologie a muzeologie pod vedením Petera Mila, kteří více než deset let jezdili měřit plochy na oppidu, se podařilo prozkoumat kromě příhodných zatravněných míst i těžko dostupný, porostem a ostnatými keři cesmíny pokrytý terén ve svazích. Na ploše více než 30 hektarů objevili dosud neznámé stavby, doplnili půdorysy jiných, dříve částečně vykopaných. Výsledky těchto měření v některých místech přinesly zcela nové informace o organizaci zástavby celých rozsáhlých areálů oppida. Je dobré říct, že díky vytrvalosti se kolegové také výrazně prosadili v mezinárodní konkurenci a jejich výsledky geofyzikálního průzkumu jsou na Bibracte bezkonkurenčně nejlepší.
S jakými odbornými pracovišti spolupracujete na analýze nálezů?
Archeologie na Bibracte svými tradičními metodami už málokdy dosáhne převratných výsledků nebo velkých posunů v poznání, proto se snažíme využívat metody z jiných oborů. Náš tým zahrnuje odborníky různých specializací. Kromě zmíněného geofyzikálního průzkumu, jsme se zaměřili na geologické a palynologické analýzy, které provádí specialisté z přírodovědecké fakulty a z různých ústavů Akademie věd ČR. Zároveň jsou do něj zapojeni i zahraniční odborníci. Před lety analyzoval parazity z našeho výzkumu odborník z Oxfordu, v současnosti zkoumají fytolity a archeobotanické vzorky kolegové a kolegyně z Maďarska a ze Slovenska. S francouzskými kolegy připravujeme společně některé publikace.
Oppidum jako městská krajina je tématem knihy, které jste byla editorkou. Vyšla v roce 2023. Čím je jedinečná?
Odbornou publikaci Oppidum as an urban landscape: A multidisciplinary approach to the study of space organisation at Bibracte vydalo v angličtině výzkumné centrum Bibracte jako třiatřicátý svazek své odborné řady věnované oppidu. Publikace přináší první vhled do archeologického výzkumu intravilánu města za použití širokospektrálních přírodovědných metod. Abych to upřesnila, jde o to, že jsme si v Bibracte vybrali místa, kde se v minulosti nic nenašlo, a ze vzorků sedimentů jsme stanovili jejich vzhled a funkci. V knize, na které se podílel širší kolektiv autorů, jsou k dispozici mimo jiné výsledky zkoumání rostlinných semen, uhlíků, pylů, fytolitů, tedy křemičitých schránek rostlinných buněk, rozsivek i parazitů spolu s výsledky geochemických a mikromorfologických analýz.
Budete ve výzkumech na Bibracte pokračovat?
V roce 2024 jsme se zaměřili na nový problém, a tím je datování a funkce valu v srdci hradbami vymezeného území oppida. Podílí se na něm, stejně jako v uplynulých několika letech, i kolegové z Ústavu pro klasickou archeologii Univerzity Karlovy pod vedením Jana Kysely. Bádání je teprve v počátcích, ale podařilo se nám prokázat znovuvyužití ohrazené plochy v časném středověku. Aktuálně napjatě čekáme na výsledky radiokarbonového datování spálené dřevěné konstrukce z vrcholu hradby – dokonce jsme uzavřeli v týmu sázky, zda pochází z prvního století před Kristem, prvního století po Kristu, kdy se kolem Bibracte pohybovaly římské legie, nebo z neklidných dob počátku středověku.
Čím je pro vás Bibracte, i po tolika letech, kdy se tam vracíte, stále poutavé?
Archeologie nám ukazuje, jak vznikají a končí lidské komunity a společnosti, které byly schopné sto až sto padesát let udržet vysokou ekonomickou a politickou úroveň. Na kopci Mont Beuvray je zajímavé, že přitahoval lidi už od neolitu. Poté, co na přelomu letopočtu zaniklo opevněné město, se tam lidská sídla nikdy trvale neobnovila. Navzdory tomu lidé na toto místo stále přicházeli. Na vrcholovém plató nahradil původní svatyni později kostelík, ke kterému se pořádaly poutě, a v rámci Burgundska poměrně významné trhy, které se udržely až do počátku 20. století. Lidé, kteří dnes Bibracte navštíví, většinou svačí na stejném místě s krásným výhledem do krajiny, kam přicházeli lidé už před tisíci lety.
K tomu se pojí i vaše osobní vzpomínky na kolegy…
Kromě krajiny, kterou mám za ta léta hluboko pod kůží, se tam vracím i kvůli známým a přátelům ve vědecké komunitě kolem Bibracte. Musím přiznat, že před letošním létem mě silně zasáhla zpráva o úmrtí Jeana-Paula Guillaumeta, kterému se tehdy před lety podařilo přesvědčit politické vedení Francie o důležitosti vybudovat na Bibracte archeologické centrum otevřené pro týmy z evropských zemí. Měl vřelý vztah k českému prostředí, protože krátce studoval v 70. letech v Praze. Dokonce zde získal i řidičák – díky své neznalosti češtiny dělal údajně zkušební testy pro negramotné, čímž mnozí francouzští kolegové omlouvali jeho styl řízení vozidel. V Praze se tehdy setkal i s legendou poválečné archeologie zabývající se dobou železnou, profesorem Janem Filipem, který jej s poukazem na nastupující normalizaci prosil, aby na nás nezapomněl. Svůj slib daný Janu Filipovi Jean-Paul Guillaumet dodržel. Na konci 80. let zval na výzkumy v Bibracte české specialisty a jemu vděčím i s celým týmem z Masarykovy univerzity za možnost etablovat se na výzkumu této evropsky významné lokality.
