Edice anglických renesančních dramat ve studentských vydáních je projektem, který vznikl v roce 2022 na Katedře anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. První svazek přinesl nový překlad Hamleta, méně známá historická hra Edvard Druhý byla představena jako druhá, Dvě svatební komedie je název právě vydaného třetího svazku. Za ojedinělým edičním projektem stojí překladatelé Anna Hrdinová a Filip Krajník, se kterými jsme připravili rozhovor pro Magazín M.
Na začátku „příběhu“ neobvyklé edice byl nový překlad Shakespearova Hamleta. Co vás k němu přimělo?
KRAJNÍK: Hamleta jsem původně překládal na objednávku pro Městská divadla pražská, která ho bohužel neuvedla. Bylo mi líto hotového překladu nevyužít, tak jsem ho „na blind“ poslal do Jihočeského divadla, kde zrovna plánovali uvést Hamleta v dramaturgické řadě „Klasika Na Půdě“. Měl jsem štěstí, protože šlo o speciální řadu, která chtěla zkoumat slavná díla očima současných tvůrců a diváků, a dramaturgyně Olga Šubrtová můj překlad doporučila režisérovi Jakubu Čermákovi, který ho realizoval.
Proč vznikla přímo celá edice anglických renesančních dramat?
HRDINOVÁ: Tuto edici jsme se rozhodli dát dohromady, protože divadelní překlady známých renesančních her rychle stárnou a mnoho jiných zajímavých her z tohoto období v češtině zatím není. Cílem je tyto texty nabídnout co nejširšímu publiku od studentů a pedagogů přes běžné čtenáře a nadšence až po divadelní profesionály, kteří by snad mohli mít zájem tyto hry uvádět na jevišti. Proto se snažíme, aby byly překlady jak filologicky správné, tak divadelně funkční a živé. Dalším důvodem je, že nás práce s texty Shakespeara a jeho kolegů zkrátka baví.
Které tituly edice momentálně zahrnuje?
HRDINOVÁ: Vedle známých děl Williama Shakespeara bychom rádi představili i vybraná dramata Shakespearových předchůdců, současníků a pokračovatelů, kterým se u nás dosud vesměs nedostávalo pozornosti. Kromě už zmíněné tragédie Hamlet se tak čtenáři mohou seznámit s historickou hrou Edvard Druhý od Christophera Marlowa, kterou Filip Krajník také překládal jako zakázku pro divadlo.
KRAJNÍK: Třetí svazek se věnuje komediím, respektive jedné komedii a jedné tragikomedii. Anna Hrdinová je první ženou překladatelkou Shakespearova titulu Tolik poprasku pro nic do češtiny. Kromě toho jde o nový, v pořadí již jedenáctý český překlad, vytvořený pohledem nejmladší generace. Jméno Lewise Theobalda není příliš známé, ale jeho hra Dvojí faleš už je zahrnuta v současných anglických souborných vydáních Shakespearova díla, což pro mě byla zajímavá výzva.
Čím jsou tato díla specifická?
KRAJNÍK: Hamlet nikdy nepřestane oslovovat, v tuto chvíli se hraje asi v desítce českých divadel a další inscenace budou jistě brzy následovat. Edvard Druhý je zase potencionálně zajímavý z hlediska LGTB+ výkladu. Koneckonců jsem ho nově přeložil speciálně pro festival queer divadla WILD!, na kterém byla hra inscenována v češtině po více než 100 letech. Dvojí faleš je hořká komedie o lásce, přátelství a zradě, ale také vyzdvihuje nesnadné téma sexuálního nátlaku a násilí, což by mohlo otevřít řadu interpretací relevantních pro naši kulturu a náš svět.
HRDINOVÁ: Dovolím si tvrdit, že Tolik poprasku pro nic je jednou z nejoblíbenějších Shakespearových komedií. Skvěle kombinuje konverzační a situační humor, diváky většinou pohltí slovní přestřelky cynických milenců Benedika a Beatrice. Hra se ale také zabývá nadčasovými tématy jako rozpor mezi pravdou a přetvářkou jak v lásce, tak přátelství, a varuje čtenáře a diváky, že nás vlastní oči mohou velmi snadno ošálit.
Z jakého důvodů je dobré, aby vznikaly nové české překlady mnohdy známých klasických her?
HRDINOVÁ: Překlad divadelního textu zastarává ze všech žánrů nejrychleji, odhaduje se, že pro divadlo přestává být překlad aktuální asi po dvaceti letech. Našimi novými překlady nechceme ty staré nahradit, ale nabídnout jim v dobrém smyslu slova konkurenci, vstoupit s nimi i s diváky a čtenáři do živého dialogu a nabídnout jinou interpretaci i jazyk, jakým k nám dnes klasikové promlouvají a jak je můžeme chápat.
Odkud pramení označení „studentské vydání“?
HRDINOVÁ: Hlavní inspiraci jsme našli u prestižních anglických řad starších dramat určených pro studenty a běžné čtenáře, které jsou často označovány jako „student edition“. Příkladem je New Mermaids vydávaná nakladatelstvím Bloomsbury nebo Revels Student Editions vycházející pod záštitou Manchester University Press. „Studentské vydání“ zdůrazňuje zacílení našich svazků na převážně neakademické čtenáře se zvláštním ohledem na mladou generaci divadelních nadšenců.
Při překládání her jste využívali mezioborovou spolupráci i s divadelními praktiky. V čem spočívala?
HRDINOVÁ: Oba přicházíme z akademického prostředí, ale protože chceme, aby naše překlady fungovaly i v divadle a nejen na papíře, velmi si ceníme podnětů od zkušených divadelníků. U divadelního překladu potřebujete, aby čtenář i divák pochopili veškerý význam „na první dobrou“, a to jak rychlý vtip, tak složitější obraz, a s tím nám velmi pomohli dramaturgové. Herci zase mají cit pro vyslovitelnost a rytmus replik a také dobrý odhad na reakci diváků, celkově se také umí lépe vcítit do překládaných situací. Například mně moc pomohla herečka Petra Horváthová s emoční pestrostí postavy Beatrice, kterou sama ztvárňovala devět let na Letních shakespearovských slavnostech.
Součástí edice jsou i důkladné doprovodné studie nejen od shakespearologů. Jak byly koncipovány?
KRAJNÍK: Záměrem doprovodných studií bylo, aby obsáhly dobový kontext k jednotlivým dramatům z divadelní a literární historie i současné literární teorie. Přáli jsme si, aby byly zaměřené nejen na poučené laické publikum, ale také na středoškolské a vysokoškolské studující. Ke spolupráci jsme přizvali odborníky a odbornice nejen z Masarykovy univerzity, ale v posledním svazku také z dalších českých i zahraničních univerzit.
Celkový vzhled svazků upoutá na první pohled zajímavými ilustracemi. Proč jste edici pojali i v tomto vizuálním duchu?
KRAJNÍK: Obálku i vnitřek našich svazků jsme se rozhodli poskytnout jako platformu mladým začínajícím umělcům a umělkyním nebo studentům a studentkám uměleckých škol. Chtěli jsme, aby vydání určená i mladým čtenářům a čtenářkám vytvářeli lidé, kteří jim jsou generačně blízcí. To, že jsou všechny ilustrátorky zatím ženy, je spíš náhoda, která podle mého názoru vychází z toho, že se mladé ženy umí více prezentovat v online prostředí a na sociálních sítích, skrze které jsme našim ilustrátorkám nabízeli spolupráci.
Kde jste tyto talentované umělkyně našli?
KRAJNÍK: Kateřiny Fürbachové, ilustrátorky Hamleta, jsem si všiml na sociálních sítích a tam jsem ji i kontaktoval. Výtvarnice Edvarda Druhého, Klára Čampulková, za mnou přišla po jedné přednášce právě o mém překladu Hamleta a zeptala se, jestli by mohla ilustrovat můj další překlad. A na práci Anety Doležalové, ilustrátorky Dvou svatebních komedií, mě upozornila moje kamarádka. Líbí se mi, že každá z nich má jiný výtvarný styl, který sedí k jednotlivým svazkům. Chtěl bych ale říct, že si na edici velmi cením také velmi moderně a svěže působící grafické úpravy Jakuba Rejlka. Jeho přístup k sazbě knihy a jejímu obsahu je velmi citlivý a zcela odpovídá duchu naší edice.
Edice momentálně představuje tři svazky. Máte v plánu její pokračování?
HRDINOVÁ: Chtěli bychom, aby edice dál pokračovala, ale zatím nemáme naplánovaný další svazek. Mohli bychom přeložit dalšího Shakespeara, ale hry jeho současníků nejsou v češtině téměř vůbec dostupné, což by byla velká výzva. Z pragmatického hlediska by bylo pro nás dobré, kdyby byl další titul spojen s divadelní zakázkou. Zároveň chceme nechat volbu i na budoucích překladatelích, které bychom rádi do naší edice nalákali.
Dobrodružství při překládání jednotlivých her
Omezoval vás při překládání Hamleta respekt vůči slavným překladatelským předchůdcům?
KRAJNÍK: Ta předchozí tradice mě neomezovala, protože jsem byl od začátku rozhodnutý, že se vydám svou vlastní cestou. Když jsem si četl znovu starší překlady, měl jsem k nim velkou pokoru, ale určité pasáže jsem se snažil překládat jinak. V případě Hamleta jsem se vymezil tím, že jsem blankvers přeložil rytmizovaným volným veršem, což se obvykle nedělá. Herci říkali text správně rytmicky, nevyslovovali ho jako prózu, byli si vědomi toho, že je to verš, takže jsem se svým experimentem snad uspěl. Nejsem divadelní praktik, ale z reakcí herců a hereček v Jihočeském divadle a také jejich diváků vím, že to velmi dobře fungovalo. Podobně jsem přeložil i Edvarda Druhého.
Překládat slavnou komedii Tolik poprasku pro nic musel být tvrdý oříšek. S čím jste se musela potýkat?
HRDINOVÁ: Samozřejmě jsem v textu s mnoha místy zápolila, ale největší obavu jsem měla z překládání blankversu a také z toho, že můj překlad nebude dostatečně vtipný, což by u známé komedie byl zásadní problém. Nakonec jsem s modernějším pojetím svého blankversu spokojená. Mým cílem bylo, aby zněl co nejpřirozeněji, proto jsem jej rozvolnila a na začátku každého verše dala víc prostoru českému slovosledu. (Česká tradice dodržovat anglický pětistopý jamb totiž vede vždy k jazykovým kompromisům a často k horší srozumitelnosti.) Co se týče vtipnosti – to už musí posoudit každý čtenář sám, ale reakce dramaturgických spolupracovníků byly příznivé.
Jak vznikl nápad přeložit neznámou hru Edvard Druhý a co vás na ní upoutalo?
KRAJNÍK: Po vzájemně dobré zkušenosti s Hamletem mě o překlad Edvarda Druhého požádal režisér Jakub Čermák s tím, že ho chce uvést v rámci festivalu WILD!, zaměřeného na queer & LGBT+ tematiku. Inscenace se uváděla v Praze v prostoru Venuše ve Švehlovce. Na této hře mě zaujal styl Christophera Marlowa. Přestože psal stejné žánry a tvořil ve stejné době jako Shakespeare, jeho verš a jazyk je úplně jiný a jeho hry byly ve své době hodně provokativní. Představuji si Marlowa jako rozevlátého génia, který část textu jako by jen načrtl, aby se „položil“ do jiných pasáží, na nichž si dal extrémně záležet. Edvard Druhý se ve své domovské Anglii zejména v posledních desetiletích hojně inscenuje, protože je potencionálně zajímavý z hlediska LGTB+ výkladu. Dá se říct, že je to nejvíce „gay hra anglické renesance“. I když je primárně o tom, že král upřednostnil svou vlastní vášeň a osobní život před vladařskou povinností, a tato chyba zapříčinila jeho tragický pád a extrémně krutou smrt. Přestože je to historická hra, má téměř mytologický podtext.
Dvojí faleš jste také překládal na objednávku?
KRAJNÍK: Ne. Impulsem k překladu byl fakt, že tato hra Lewise Theobalda byla asi před patnácti lety přijata některými významnými anglickými edicemi na okraj Shakespearova díla, ale Martin Hilský už ji do svého kompletního českého překladu Shakespeara nevložil. Tak jsem si řekl, že pokud bych chtěl překládat nějakou hru bez konkrétního zadání, byla by to právě tato, protože to považuji za jakési „splacení dluhu“ českému divadlu.
A jak se tato hra stala součástí Shakespearova díla?
KRAJNÍK: Shakespeare pravděpodobně na konci své tvůrčí dráhy napsal spolu s mladším kolegou a jakýmsi svým učedníkem Johnem Fletcherem hru Cardenio, založenou na epizodě z prvního dílu Cervantesova Dona Quijota, která se ztratila. V nějaké formě však ještě v 18. století existoval její opis a Lewis Theobald podle něj napsal roku 1727 hru Dvojí faleš. Mezitím se originál hry úplně ztratil, takže Theobaldova adaptace je jediný přístup, který k oné původní Shakespearově a Fletcherově hře máme. V některých současných anglických vydáních Shakespearova díla už je zahrnuta jako jeho součást. Hru sice máme ve svazku komedií, ale ve skutečnosti je to melancholická hra, spíš v žánru tragikomedie.
Edice anglických renesančních dramat je unikátním projektem. Jaké výhody a nevýhody plynou z toho, že doktorská studentka řídí edici, ve které má překlady její pedagog?
KRAJNÍK: My spolu úspěšně spolupracujeme o té doby, co Anna Hrdinová nastoupila jako studentka druhého ročníku na brněnskou anglistiku. I proto jsem ji vybídl, aby zkusila roli vedoucí edice a zároveň se pokusila nově přeložit slavnou Shakespearovu komedii, což není snadný úkol. V české tradici jsme dlouho neměli ženskou překladatelku Shakespeara, která by byla spojená s knižním vydáním a divadlem. Tak trochu doufáme, že novým překladem Mnoha povyku pro nic, pro který Anna trochu provokativně změnila zažitý název na Tolik poprasku pro nic, se v tomhle směru prolomí ledy a o slovo se přihlásí více shakespearovských překladatelek.
HRDINOVÁ: S Filipem Krajníkem jsme naštěstí ještě před touto edicí spolupracovali na jiném překladatelském projektu, kde jsme si zvykli navzájem si číst a opravovat texty. Díky této zkušenosti jsem přemohla ostych, který mi ze začátku bránil, abych zkušenějšímu překladateli a školiteli nabízela konstruktivní kritiku. Nevýhodou mé editorské pozice může být moje menší zkušenost v oboru, ale zde mi je Filip Krajník cenným mentorem. Navíc vzhledem k tomu, že v našich knihách chceme dávat prostor mladým překladatelům a umělcům, to s duchem naší edice souzní. Moc si této příležitosti vážím.
