Rozhovor s první dámou české anesteziologie Danuší Táborskou z Masarykovy univerzity.
Prof. MUDr. Danuše Táborská, DrSc., je jednou z výrazných osobností brněnské medicíny. I když už při své promoci na Lékařské fakultě MU v roce 1952 měla jasno v tom, že chce být chirurgem, hned od své první atestace ze všeobecné chirurgie se začala zajímat o anesteziologii a rozvíjející se resuscitační péči.
Její dlouholeté snahy o rozvoj této disciplíny vyvrcholily v roce 1983 založením Anesteziologicko-resuscitační kliniky ve Fakultní nemocnici u sv. Anny. V čele kliniky stála 16 let a s pádem totalitního režimu se také v prosinci 1989 stala na dva roky prorektorkou pro vědu a výzkum Masarykovy univerzity. Dnes jako emeritní profesorka na lékařské fakultě stále aktivně přednáší, a jak sama říká, nedokáže nic nedělat. „Kouzlu medicíny jsem kdysi zcela propadla,“ usmívá se anestezioložka.
Proč jste se dala zrovna na medicínu?
Snad od doby, co jsem rozum brala a věděla jsem, co je to doktor, mi rodiče říkali, že půjdu studovat medicínu. Nikam jinam jsem nikdy nesměřovala a ani mě nenapadlo to měnit. To bylo tak samozřejmé, že se o tom ani nemluvilo. Ale i když jsem si tu cestu nevybrala sama, myslím, že jsem obstála celkem úspěšně. Navíc mě práce v medicíně po celý život neskutečně baví, a že jsem ji nakonec i přes všechny útrapy mohla dělat, je můj splněný sen.
Jaký máte dnes ještě vztah k chirurgii, na které jste obrazně řečeno vyrůstala?
To je taková moje dávná láska. Člověk má vždycky ve stáří nejlepší vztah k tomu, co dělal, když byl mladý.
Jak vypadaly vaše chirurgické začátky?
Dnes už mi to nikdo nevěří, ale když jsem promovala, měla jsem za sebou coby pomocná vědecká síla na chirurgii kolem sta samostatných operací slepého střeva, řadu sešití perforovaných žaludečních vředů, amputací dolní končetiny a několik operací tříselných kýl. Měla jsem tehdy malou výhodu, ke které se s čistým svědomím hlásím, že jsem byla jediná žena na 1. chirurgické klinice.
Jak jste se vlastně dostala od chirurgie k anesteziologii, která v době vašich studií teprve celosvětově vznikala?
Deset let jsem byla výhradně chirurgem, ale rozvíjející se anesteziologie mě stále více přitahovala. Při operacích byla původně podávána jen jednoduchá anestezie a starali se o ni většinou lidé, kteří byli na chirurgických pracovištích nejmladší, a tedy nejméně zkušení. Postupně ale nároky na zajišťování anestezie rostly. Začala se realizovat hrudní chirurgie, kde byla potřeba intubace a umělá plicní ventilace, a vůbec bylo třeba obsluhovat poměrně složitou přístrojovou techniku. To už nemohli dělat jen mladší chirurgové, nebo dokonce jen střednězdravotnický personál.
Je anesteziologie náročný obor? Laická představa anesteziologa je, že jde o člověka, který jen sedí u operace a kontroluje stav operovaného, zatímco chirurgové odvádějí zásadní kus práce. Předpokládám, že tak jednoduché to ale nebude.
Původně to tak bylo. Anesteziologie nebyla zařazena ani mezi medicínské obory. Rozvinula se až za druhé světové války a v následujícím desetiletí. Zprvu šlo jen o kapání éteru na masku a operace často provázely z dnešního pohledu zbytečné komplikace i se smrtelným koncem. Dnes je anesteziologie velmi složitá a komplexní disciplína se sofistikovanou přístrojovou technikou zahrnující také neodkladnou resuscitaci a další úsek multioborové intenzivní medicíny. My ve fakultní nemocnici jsme také jako anesteziologové měli možnosti účastnit se rozvoje přednemocniční urgentní péče, která se na začátku 90. let stala samostatným oborem. Tehdy se obor rozšířil také o léčbu chronické a neztišitelné bolesti.
Stála jste tedy skutečně u počátků.
S plnou skromností musím konstatovat, že jsem dostala příležitost zaplnit dosud prázdná místa na nově vznikajících úsecích medicíny v našem oboru.
Navíc jste byla v Československu první profesorkou v oboru anesteziologie.
Abych to upřesnila, byla jsem vůbec první, kdo v Československu získal profesorský titul v tomto oboru. Je to už přes dvacet let a zůstávám stále jedinou ženou, která tento titul získala. Žádná další se zatím neobjevila.
Obor není dost atraktivní?
Anesteziologie studenty příliš neláká, protože jde o obor s vysokým pracovním rizikem – neúmyslně něco vyvedete a hned nad vámi visí hrozba žaloby. U anesteziologa totiž skutečně stačí kratičká nepozornost a jde o život. Svou roli jistě hraje i vysoká odborná a také časová náročnost. To všechno je příčinou nedostatku anesteziologů a tím pádem i menšího počtu pracovníků, kteří si vybrali dráhu pedagogiky, vědy a výzkumu.
Práci anesteziologa líčíte jako velmi odpovědnou. Aspoň z toho, co bývá vidět v médiích, se ale zdá, že se této disciplíně nedostává zdaleka tolik kreditu jako chirurgii.
Dalo by se to tak asi říct. Minimálně laická veřejnost si jistě neuvědomuje, že za dobře zvládnutou operací nestojí jen chirurg. Vím o tom, že u našich západních sousedů má anesteziolog často větší odměnu za svůj výkon než chirurg, který operaci provádí. Když totiž třeba takový oční chirurg udělá chybu, můžete přijít o oko. Když ale něco pokazí anesteziolog, můžete přijít i o život. I přesto ale obor stále zůstává v pozadí.
To zní hodně nevděčně.
Z legrace jsem říkávala, že je to taková práce v ilegalitě. Doktor totiž chce mít pacienta v péči v době, kdy je při vědomí, aby s ním mohl komunikovat. Anesteziologa ale pacient často vůbec neznal. Dneska už je to naštěstí lepší a anesteziolog by měl za pacientem přijít, představit se mu a říct, co a jak se bude dít. I tak je ale problém, že jakmile je po operaci a pacient je relativně v pořádku, anesteziolog ustupuje zcela do pozadí. Je to tedy takové nevděčné.
Kromě čistě medicínské kariéry jste ale také vstoupila do vedení Masarykovy univerzity. Byla jste první zdejší porevoluční prorektorkou pro vědu. Ve funkci jste nicméně zůstala jen jedno funkční období. Proč?
Abdikovala jsem zároveň s rektorem Jelínkem. Nechtěla jsem v tom už pokračovat, protože mě mnoho věcí zklamalo. Byla to pro mě deziluze a zůstala jsem pak už jen v odborných funkcích.
Řada doktorů stráví v práci prakticky život. Jak jste to měla vy?
Jsem přesně ten typ. Trávila jsem v nemocnici velkou část dne a často i nocí. Prakticky jsem neměla volno. Moje generace měla tu výhodu, že jsme se nestarali o ekonomickou stránku věci. Nemocnice prostě fungovala. O to víc nám pak zbývalo elánu pro skutečnou lékařskou práci. Ani vlastní peníze se neřešily, běžel nám jakýsi plat. Samozřejmě bych dnes svým mladým kolegům nepřála, aby brali málo peněz, ale náš pracovní entuziasmus má v těch mých vzpomínkách něco do sebe.
Na nic jiného než na práci jste neměla myšlenky?
Příliš ne. A zpětně nemůžu říct, že bych toho nějak litovala. Vidíte, že pracuji dál. Mělo to pro mě smysl. Naštěstí jsem měla oporu ve svých rodičích, kteří mi hodně pomohli v péči o dceru. Díky tomu jsem měla ke své práci poměrně volné ruce. Dcera mi už naštěstí odpustila, že pro mě byla nemocnice vždycky až na prvním místě.
Nechtěla byste si třeba odpočinout?
A víte, že ani ne. Kouzlu medicíny jsem kdysi zcela propadla (směje se). Mám navíc hroznou vadu v obrovské antipatii k domácím pracím, a aby toho nebylo málo, tak neumím vařit. Nedokážu ale jen tak sedět a pořád se snažím něco dělat. Často je toho tolik, že nemám volný ani jeden všední den. Radši budu ale pracovat, než abych třeba spala.
Když se ohlédnete na celý svůj profesní život – která jeho část pro vás byla nejšťastnější?
Byla to doba, kdy se ve fakultní nemocnici rozvíjely projekty v kardiochirurgii a později v transplantační chirurgii. Pro anesteziologa to znamenalo vyvíjet nové užití farmak, zvládat nové složité přístrojové vybavení, vše tak, aby anestezie byla maximálně bezpečná. Anesteziolog se také podílel na předoperační přípravě a pooperační péči. Pole neorané pak byla problematika stanovení mozkové smrti a příprava dárce k odběru orgánů určených pro transplantační účely. Anesteziologicko-resuscitační klinika v Brně se tak stala po dobu více jak jednoho desetiletí centrem výzkumu a klinické realizace řady nových věcí. A tento výzkum včetně experimentálních studií a klinické zkušenosti jsem promítla i do své vědecké práce. To bylo opravdu mé nejšťastnější profesní období.
Získala jste za svou práci také řadu ocenění.
Bylo jich opravdu hodně od stříbrných a zlatých pamětních medailí lékařské fakulty i Masarykovy univerzity jako celku až po medaile chirurgické společnosti a společnosti anesteziologie nebo ministerstva školství. Někde jsem četla, že upřímně míněné ocenění a veřejná pocta jsou stimulací a etickou odměnou. Tak to také chápu a moje stimulace k další práci trvá (směje se).
Jak teď vypadá vaše pracovní nasazení?
Mám malý úvazek ve Fakultní nemocnici u svaté Anny, ale to bych radši jen zašeptala, protože je to opravdu malinké. Na univerzitě pak působím jako emeritní profesorka, o čemž s trochou nadsázky říkám, že je to takový status, v jehož rámci můžete chtít pracovat a také tu práci dostanete, ale nemůžete za to chtít peníze (směje se). Mám tedy nějaké přednášky a zkoušky, jsem v několika oborových radách pro doktorské studium, v oborové komisi pro státní závěrečné zkoušky z chirurgie a už několik desetiletí jsem také soudním znalcem pro intenzivní medicínu a anesteziologii.
Vy ale nemáte jen pár přednášek. Učíte docela hodně a třeba i ošetřovatelky.
Lidé se mi diví, proč při své kvalifikaci a zkušenostech přednáším ošetřovatelkám. Mě to ale baví. Nikdy jsem se nekastovala. Stojím navíc u samých základů medicíny. Kromě toho je zábavné, jak stejné téma, třeba šok, musíte každé skupině studentů přednášet jinak. Pamatuji si, že právě zmíněné šokové stavy jsem měla v pěti verzích. Pro ošetřovatelky, doškolovák, pro mediky, lékaře a lékaře před atestací. Vždycky jsem jen přišla do třídy, podívala se, kdo přede mnou sedí, a spustila příslušnou verzi.
Kde se ve vás vzal takový pracovní elán?
Byla jsem dcera kantorů. Do školy jsem šla, když mi ještě nebylo ani pět let. Táta byl ředitel, tak to zkusil co kdyby, no a já skutečně prošla. Pořád mě takhle postrkovali kupředu. Už když jsem byla malá, tak mi táta s mámou dali památník, kam napsali hesla, která o mém dalším životě říkají mnohé. Dodnes si je přesně pamatuju. Otec mi napsal: „Miluj práci, práce všeho druhu člověka zušlechťuje a nikdy ho neponižuje. Povrchnost a nedbalost práce ponižuje každého.“ Byl to typický český kantor ze starých časů.
A co vám napsala matka?
Máma napsala: „Důvěřuj v sebe a zvítězíš.“ Z toho všeho vidíte, že jsem snad ani nemohla být jiná.
