Přejít na hlavní obsah

Prof. RNDr. Rudolf Musil, DrSc., je významným českým paleontologem, v oboru se pohybuje už víc než půl století. Patří totiž do první generace poválečných absolventů Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Známý je nejen svými knihami o Moravském krasu, ale v poslední době zejména publikacemi, které se věnují změnám prostředí a klimatu v období čtvrtohor. I když se na první pohled může zdát, že se zabývá dobami dávno minulými, a pro někoho tedy málo atraktivními, vědec poukazuje na fakt, že současnost je vlastně jen prodloužená minulost. „Pokud jde třeba o klimatické změny, když neznáme bezprostřední minulost, nejsme dost dobře schopní rozlišit, co jsou přírodní zákonitosti a co je vliv lidské činnosti,“ říká Musil.

Na svém kontě má na tři stovky odborných publikací, z nichž velká část vyšla v zahraničí. I když jen na českém území má za sebou úctyhodný počet zpracovávaných lokalit, připouští, že více jich popsal v zahraničí, především v Německu. Vědec, který vyrůstal jako amatérský jeskyňář, se ani ve svém věku rozhodně nezavírá do kanceláře. Jako emeritní profesor na ústavu geologických věd stále učí řadu praktických předmětů spojených s výjezdy a pracuje na výzkumech, jak v Česku, tak i v zahraničí, které ho takřka denně zavádějí do terénu.

Na Masarykově univerzitě jste začal studovat těsně po válce. Jaké to tehdy bylo?
Začínali jsme v létě v roce 1945 zkráceným letním semestrem a bylo to spojené s prací. Všechno na fakultě bylo totiž zničené. Fungovala jen jedna posluchárna a děkanát sídlil v dnešní vrátnici. Na podzim už nám ale normálně začal semestr a výuka. Muselo to být tenkrát pro vedení fakulty velmi obtížné vše administrativně zvládnout, protože v těchto ztížených podmínkách bylo potřeba zajistit provoz tří úplně jiných typů studia. Jednak těch, kteří začali studovat už před válkou, ale bylo jim znemožněné pokračovat, potom těch, kteří měli začít studovat, ale už se k tomu nedostali, a pak nás, co jsme nastoupili hned po válce. Bylo to hrozně složité, protože každý měl jinou sadu předmětů a studoval jiným tempem. Těžké to bylo také proto, že prakticky neexistovala žádná studijní literatura. Co si člověk sám nenapsal, to neměl.

Studium tedy asi vypadalo o dost jinak než dnes.
Bylo opravdu odlišné. Velká většina posluchačů studovala na učitele střední školy. Já měl zaměření na přírodopis a zeměpis, ale chodili jsme i na chemii a fyziku, a protože to bylo těsně po válce, tak také na povinnou češtinu. Dnes by se to někomu mohlo zdát zbytečné, ale zpětně to beru jako obrovskou výhodu pro svoji práci. Získal jsem díky tomu široký všeobecný přehled. Myslím, že v dnešní době je trochu škoda, že je studium zaměřené příliš monotematicky. Na druhou stranu je to ale při vší té specializaci nezbytná daň.

Co vás přivedlo zrovna na přírodovědeckou fakultu?
Už od dětství jsem měl velký zájem o přírodu, asi i proto, že mě k tomu vedl otec. Jako spousta kluků jsem v přírodě sbíral v podstatě všechno, co se sbírat dalo. Hlavně mě ale bavily minerály, což trochu předurčilo i moje pozdější zaměření na geologii.

Mluvíte o zaměření na geologii, z vás se ale stal paleontolog.
Od mládí jsem pracoval v Moravském krasu, byl jsem amatérský jeskyňář, což mě přivedlo k sedimentům. To je ta geologie. Ale postupně jsem se začal zajímat i o to, co v těch sedimentech je, tedy zejména o fosilní faunu. A to už byla paleontologie. Zpracovával jsem na toto téma nakonec i svůj doktorát, konkrétně na fosilní savce ze sedimentů Moravského krasu a hlavně z jeskyně na Stránské skále.

I když jste se vydal touto cestou, při pohledu do vašich publikací i na předměty, které na fakultě učíte, je vidět, že máte dodneška dost široký záběr.
Čím je člověk starší, tím má samozřejmě větší zkušenosti a dělá pak už leccos. Ony i ty moje zájmy zůstaly široké – zabýval jsem se mimo jiné biostratigrafickou a ekostratigrafickou problematikou, vymíráním v pleistocénu, genotypickými změnami a změnami vyvolávanými prostředím, metodikou vědecké práce, kvartérní geologií, muzeologií a celou řadou dalších disciplín. Dodneška mě ale nejvíc zajímá vývoj jednotlivých rodů a společenstev v závislosti na změnách klimatu a v souvislosti s tím mě baví i témata týkající se obecně změny prostředí. To je ostatně v současné době hlavně v západních vědách dost frekventované téma.

Předpokládám, že to souvisí s aktuálně velmi probíraným tématem klimatických změn způsobených člověkem. V Česku se tolik nedělá?
Nedá se říci, že se nedělá, ale zatím to jsou spíše jednotlivci než celé multidisciplinární týmy přesahující hranice jednotlivých jednooborových ústavů. Je to trochu škoda, protože jde o skutečně aktuální a pro dnešek důležité téma. Týká se celkových změn prostředí. Stále více se navíc ukazuje, že když chceme něco vědět o tom, co aktuálně prožíváme, je klíčové znát bezprostřední minulost. A bezprostřední v tomto případě znamená tisíce let nazpátek. Když ji totiž neznáme, tak nejsme dost dobře schopní rozlišit, co jsou přírodní zákonitosti a co je náš vliv jako lidí. Teprve když to rozlišíme, tak s tím můžeme začít něco dělat. Pokud tak neučiníme, můžeme dělat zbytečné chyby a mrhat finančními prostředky.

Je vliv člověka opravdu tak zásadní na změny klimatu, kterých jsme svědky?
Je samozřejmě naivní si myslet, že za vším stojí jen člověk, i když je jistě v pozadí řady negativních jevů. Prostředí se ale vždycky měnilo a zejména čtvrtohory jsou tím typické. Docházelo v té době k velkým změnám jak po fyzické, tak po biologické stránce, a jak kvantitativně, tak i kvalitativně. Vezměte si jen poslední dobu ledovou s velmi rychlými klimatickými oscilacemi, se změnami v trvání někdy pouze v řádu několik desítek let. Celý klimatický systém vykazoval chaotické chování a alternoval mezi dvěma odlišnými rovnováhami.

Lidé se dnes hodně podivují nad každoročními silnými záplavami. Může to být podobné kolísání?
Svými zásahy do přírody si toho člověk hlavně v tomto případě zavinil spoustu sám, ale to, že se po sobě opakují roky, kdy jsou záplavy, nemusí být příznakem něčeho nového. Z profilů sedimentů z údolí našich řek můžeme dobře vidět období, kdy docházelo rok co rok k záplavám, a to v šířce celé údolní nivy. Neustálé záplavy pak ale najednou skončily a mohl se vytvořit půdní horizont. To jsou cykly, které jsou prostě dané přírodou, bůh suď, z čeho to vyvěrá, ale člověk se s tím musí naučit žít. Ukazuje se na tom nicméně, jak velký smysl má studovat to, co bylo, protože současnost není nic jiného než prodloužená minulost.

Do jaké míry je to, co víme o geologické a klimatické minulosti vzdálené třeba tisíce let, hádání a do jaké míry jde o objektivní fakta?

Po druhé světové válce nastala obrovská změna vyvolaná na jedné straně vysokou specializací a na straně druhé propojením celé řady přírodních věd. To vše se ukázalo jako nezbytné pro dosažení relevantních výsledků. Díky tomu a také díky technologickému pokroku se dá zjistit poměrně přesně už takřka cokoliv. O časovém hledisku – tedy jak a co po sobě v geologickém vývoji nastávalo – už nejsou téměř pochyby. Dnes jsme ale také schopní do 100 tisíc let ode dneška po tisících letech rozfázovat jednotlivé klimatické změny. Můžeme tak zjistit, jaká byla oblačnost ve spojení s velikostí srážek, jaké bylo jejich roční rozdělení a výpar, jaká byla sněhová pokrývka a její mocnost, kolik dní v roce byl sníh, jaká byla v jednotlivých oblastech průměrná teplota větrů nebo jak kolísala mořská hladina a celou řadu dalších jevů.

Co vás během výzkumné kariéry z vašich nálezů a objevů nejvíc překvapilo?
Takových věcí by se našla spousta. Pamatuji si, že nás mile překvapilo, když se nám podařilo najít ve střední Evropě nejstarší domestikované zvíře. Bylo to ve východním Německu a šlo o vlka z období magdalénienu, tedy ke konci pleistocénu někdy před 12 tisíci lety. Zřejmě se ho lidé rozhodli domestikovat ve spojení se specifickým lovem na koně. Třeba od nás z Moravského krasu nic takového neznáme, protože tady tehdejší lidé lovili prakticky všechno. Ve východním Německu se ale lovci zřejmě specializovali na způsob lovu podobný tomu vlčímu.

Hodně známé jsou vaše práce o Stránské skále. Co vás tam nejvíc zaujalo?
Stránská skála je významná především svým nepřerušeným venkovním profilem sedimentů, který zde dosahuje až 15 metrů. Jedná se proto o unikátní lokalitu ve střední Evropě. Paleontologické nálezy fosilních obratlovců pocházejí z doby zhruba od 900 do 450 tisíc let před naším letopočtem. Pro mě osobně je místo zajímavé hlavně z hlediska studia tehdejšího prostředí. Je dobrým příkladem toho, jak nelze rekonstruovat prostředí pouze na základě jedné skupiny organismů. Kdybychom rekonstrukci udělali třeba jen na základě plžů, museli bychom konstatovat, že se skoro po celou dobu jednalo převážně o klima teplé, v okolí převážně se stepí nebo s otevřenou parkovou krajinou s menšími lesíky. Tatáž rekonstrukce na základě ptáků by ale ukázala po celou dobu na vlhké klima a na bažinaté louky. A tak pořád dále. Poučným závěrem z toho je, že při rekonstrukci prostředí pouze z jedné skupiny nálezů, případně z jejich malého počtu je nutné být velmi opatrný a neinterpretovat obecně.

Nejen o Stránské skále, ale o Moravě vůbec se ve světovém kontextu mluví jako o hodně výjimečné lokalitě. Čím je to způsobené?
Morava má totiž skutečně zcela zásadní postavení. Když se podíváte, jak vypadá Evropa, uvidíte, že většina hor má západovýchodní směr. Mezi severem a jihem existuje jen málo možností severojižních migrací. Na západě je to oblast Belgie a Nizozemsko, na východě až Ukrajina a Bělorusko. Mezi tím je jen Morava s Moravskou bránou. To znamenalo, že v důsledku klimatických změn i v důsledku ročních výkyvů mohla Moravou migrovat celá řada živočichů včetně lidí. Kamkoliv se proto na Moravě podíváte, kdekoliv kopnete do země, tak něco z těchto dob najdete. Ať už zvířata či nějaké stopy po lidech. Jeskyně v Moravském krasu byly kdysi doslova naplněné kostmi. Jenom nálezů fauny z období čtvrtohor je v Moravském muzeu kolem 2 milionů kusů. Obdobnými velkými čísly se může chlubit jedině muzeum v Basileji, tam se ale jedná především o faunu starší, než jsou čtvrtohory, nebo Petrohrad, a tam jsou zase sbírky převážně holocenní.

Je už Morava probádaná nebo tu na své objevení můžou čekat velké věci?
Celá řada jeskyní je samozřejmě už úplně vyklizených. Vždyť spousta nalezišť byla známá a kopaná již v 19. století, a dokonce i před ním. Do takového Výpustku se pro získání nálezů jezdilo už někdy v 16. a 17. století až ze západní Evropy. Hledal se třeba roh jednorožce. Nicméně i přesto, že je spousta míst probádaných, objevují se stále nové nálezy. Máme teď třeba nálezy z lomu v Mokré, kde se na území Moravského krasu nacházejí vůbec nejstarší terestričtí obratlovci, stáří kolem 16 milionů let. A to nemluvíme o venkovních lokalitách. Nemám tedy strach, že by další generace, které přijdou po nás, neměly co hledat.

Jak to tak zní, i vy máte pořád hodně co na práci.
To rozhodně. Dělám ale hodně v zahraničí. Skoro by se dalo říct, že někdy tam pracuji víc než doma. Za hranicemi Česka jsem zpracoval víc než 40 lokalit.

Za dobu, po kterou se věnujete paleontologii, se vaše práce asi hodně proměnila.
Změnilo se toho hodně, ale pořád zůstává základem práce v terénu. Tam je potřeba jezdit pořád. Někteří mladí vědci dnes dělají jenom s počítačem, ale ono to tak úplně nejde. Jen venku nacházíte ty nové věci.

Ale i v terénu se muselo hodně změnit.
Práce se zjemnila a zdetailnila. Dřív se materiál vybíral jako celek, dal se do pytlíku a pak se zpracoval. Dnes jen tak něco nemůžete z místa nálezu vytáhnout. I když se vrstva zdá homogenní, víme dnes, že v sobě nese celou řadu informací o tehdejším prostředí. V okamžiku, kdy nález vytáhnete, tak se tyto informace ztrácejí. Proto současný výzkum vypadá zcela jinak než dřívější. Pokud byste pracovali dřívějšími metodami, měli byste jen informace, které nese materiál sám o sobě. Ty většinou nejsou zdaleka tak zajímavé, jako je komplexní pohled. V sedimentu, ve kterém se osteologický materiál – tedy třeba kosti – nachází, jsou totiž zakódovány komplexní informace o prostředí, ve kterém zvířata žila.

Jezdíte ještě do jeskyní?
Už nelezu po žebřících a po těch lanových už vůbec ne, ale do jeskyní samozřejmě chodím pořád. Klouby už mi ovšem tolik neslouží a rodina mě od toho vůbec odrazuje. Vždycky vyhrožují, ať si dávám pozor, aby mě pak nemuseli odněkud vytahovat. Ale já si říkám, že dokud se na to cítím, tak nemám a ani nemohu něco vynechat. Není to samozřejmě stejné jako před dvaceti třiceti lety, ale jde jen o to chtít.

Co vás na vaší práci baví?

To se takhle specificky nedá říct. Prostě mě to baví. A je to ohromná výhoda, protože vím, že spousta lidí v jiných profesích se neživí tím, co jim činí radost, nebo je dokonce jejich koníčkem. Díky tomu se této práci a jejímu předávání mladší generaci věnuji doposud.

Bere to pak člověk vůbec jako zaměstnání?
Věda se v žádném případě nedá brát jako zaměstnání, vyžaduje si celého člověka. Pokud tomu tak není, pak se jedná o pouhé zaměstnání se vším, co z toho vyplývá. Věda musí být vaším koníčkem, protože teprve pak jí dáváte všechnu potřebnou energii a všechen čas, který potřebuje. Vyžaduje to ovšem, tak jako je tomu v mém případě, mít hodnou a chápavou ženu (směje se).

Hlavní novinky z Masarykovy univerzity