Vězeňství nepatří mezi oblasti lidské činnosti, které by se běžně spojovaly s možnostmi zajímavé kariéry nebo přitažlivé práce pro absolventy vysokých škol. Gabriela Slováková ale vyvrací zavedený stereotyp. Už coby studentka sociální pedagogiky na Pedagogické fakultě MU viděla svoji budoucnost právě ve věznicích, kde chtěla pomáhat lidem s nápravou a cestou zpátky do normálního života. Po několika letech praxe se na začátku letošního roku stala ředitelkou ženské věznice ve Světlé nad Sázavou. Prostředí vězení jí strach nenahání, má ale obavy z podfinancování a nedostatku personálu.
Je to naše rodinná tradice. Většinou jsou lidé zvyklí, že se dědí povolání lékaře, moje maminka však pracuje ve vězeňství a zejména díky ní jsem měla možnost nahlédnout do téměř hermeticky uzavřené problematiky už v dobách, kdy jsem studovala. Možná i díky tomu, že jsem věděla, co práce ve vězeňství obnáší, jsem si zvolila tento obor.
Co vás na něm tak přitahuje?
To, že přispívám svým dílem do systému, který se snaží znovu začlenit vězněné osoby do společnosti, a to díky všemožným terapiím, programům zacházení, poradenstvím v oblasti rodiny, drog, hledání zaměstnání či změny postojů. Napomáháme tím také k ochraně společnosti, protože každý „napravený“ jedinec, kterého se s naší pomocí podaří začlenit zpět do běžného života, se stane slušným občanem a nepáchá další trestnou činnost.

"Často se k nám dostávají odsouzené na měsíc či dva – ty sem dle mého názoru nepatří. Krátké tresty do jednoho roku by měly být řešeny z velké části alternativně," myslí si Slováková. Foto: Archiv G. Slovákové.
Stres, papíry, akce. Řídím vlastně firmu s téměř tisíci hlavami. Máme dvě stě zaměstnanců, kolem sedmi set odsouzených, spravujeme budovy, vozidla, všechny krmíme… To říkám spíše na odlehčení. Nejdůležitějším úkolem je udržet bezpečnost věznice a vysokou úroveň a profesionalitu zaměstnanců. Věznice je jako mraveniště – probíhá tu spousta aktivit. Odsouzené třeba jezdí do práce, kromě toho mají své problémy, občas se z různých důvodů sebepoškozují, nebo se dokonce pokoušejí o sebevraždu. Jako ředitelka věznice garantuji téměř všechna rozhodnutí – musím třeba podepsat každé opuštění věznice.
Nemá člověk mezi vězni někdy trochu strach? Z čeho má taková ředitelka věznice největší obavy?
Nad strachem vůbec nepřemýšlím. Samozřejmě že škála trestné činnosti je i u žen rozmanitá, přibližně jedna desetina ze sedmi set odsouzených žen ve Věznici Světlá nad Sázavou je zde za vraždu, velká část za násilnou trestnou činnost, loupežná přepadení a podobně. Větší obavy než z vězeňkyň mám však z nedostatku personálu a finančních prostředků. Vězeňství je totiž pro společnost dost okrajová oblast, a je proto dlouhodobě podfinancováno. Málokdo si ale uvědomuje, jak důležitou součást systému vězeňství vlastně tvoří.
V důsledku podfinancování věznic se dříve mluvilo o nebezpečí vzpour. Hrozí stále?
Vzpoura je většinou vyústěním dlouhodobě neuspokojovaných potřeb, omezování lidských práv a podobně. V době, kdy nemáme peníze na opravy budov, šetříme vodou a elektřinou, vzpoury ve věznicích opravdu hrozí. Materiálně-technické podmínky v některých věznicích jsou smutné. Světlá je naštěstí jednou z mála moderních věznic, fungujeme teprve deset let. Výkon trestu odsouzených žen je také specifický – ženy mají možnost se například častěji koupat, stravní dávky jsou pro ně dostačující. Je nicméně třeba pravidelně s odsouzenými komunikovat, dávat jim najevo, že jejich problémy řešíme, a vysvětlovat jim, proč se realizují úsporná opatření, aby neměly pocit, že je něčím chceme potrestat.
V Česku se dlouhodobě řeší otázka přeplněnosti věznic. Je to problém i u vás?
Přeplněnost je velký problém. Dalším významným problémem je však také nedostatek personálu. V naší věznici jsme mírně přeplnění, ale poměr zaměstnanec/vězeň je asi jedna ku třem a půl. To je opravdu tristní. Ve vyspělých zemích je to až jedna ku dvěma. Velká část zaměstnanců navíc pracuje v administrativě, takže na zacházení s odsouzenými je nás opravdu málo. Potřebovali bychom více vychovatelů, psychologů a sociálních pracovníků tak, aby měla práce smysl a kontinuitu. Vzhledem k neskutečnému množství byrokracie zbývá na práci s lidmi minimum času – někdy je to jak na běžícím pásu. Přitom smyslem by měl být individuální přístup.
Snažíte se nějak přeplněnost řešit, i když chybějí prostředky?
Snažíme, protože přeplněné věznice jsou náročné i na interpersonální vztahy mezi odsouzenými. Umíte si představit, že byste trávil podstatnou část dne v malém pokojíku se sedmi cizími lidmi? Vymýšlíme proto co nejvíce aktivit a hledáme odsouzeným pracovní možnosti tak, aby v ložnicích trávily co nejméně času.
Jak obecně vnímáte úlohu trestu formou vězení? Je to dobrá cesta?
Trest formou vězení není vždy ideální. V přeplněných věznicích je čím dál těžší od sebe oddělovat různé skupiny. Je samozřejmé, že větší efekt a smysl má intenzivně pracovat s prvotrestanou odsouzenou, s mladými a mladistvými než s desetinásobnou recidivistkou, která nemá co ztratit, pochází z kriminálního prostředí nebo se nemá vůbec kam vrátit. Často se k nám také dostávají odsouzené na měsíc či dva – ty sem dle mého názoru nepatří. Krátké tresty do jednoho roku by měly být řešeny z velké části alternativně.
Proč si myslíte, že krátké tresty nejsou funkční?
Takto potrestaná žena totiž přijde o rodinu a práci. Za dva měsíce ji pustíme, naroste jí dluh a nic to neřeší. Jak má pak taková osoba splácet své závazky? Často se tak dostane zpět k nám. Je to takový začarovaný kruh. Ideální řešení však neexistuje. Každý za sebe se musí snažit fungovat ve společnosti co nejlépe a nějakou měrou přispět k jejímu uzdravení. Já se to snažím dělat ve vězeňství.
Co by mělo ideálně s člověkem udělat to, že si nějakou dobu posedí ve vězení za svůj přečin?
Ideálně by vězení mělo člověka navést na správnou cestu. Odsouzené mají jedinečnou možnost se nad sebou zamyslet, začít pracovat, studovat, obnovovat narušené vztahy s rodinou a dětmi. K tomu jim pomáhá tým specialistů. Člověk, který není sociálně příliš narušený, vězení vnímá stresově. Spousta pravidel, žádné soukromí, totální izolace, ztracené roky. Ženy si často až tady uvědomují, jak se jim život vymkl z ruky. Vězení však není všelék. Jsme až následek, selhala tedy prevence, rodina a sociální systém.
Připravilo vás vzdělání z pedagogické fakulty na takovou práci?
Studium sociální pedagogiky mě teoreticky dobře připravilo na práci v jakékoli pomáhající profesi. Velmi důležité byly předměty zaměřené na osobnost člověka. Na práci ve věznici se ale nedá zcela připravit – ne každý to tu osobnostně ustojí. Důležitá je možnost vykonávat nějakou smysluplnou praxi v rámci studia, aby měl člověk přehled, co ho vlastně čeká. Má praxe samozřejmě směřovala do věznice a za pochodu jsem se naučila spoustu interních předpisů, byrokratických postupů a zvykala si třeba na účelové chování odsouzených.
Jaká byla vaše kariérní cesta na pozici ředitelky věznice?
Začala jsem působit v Institutu vzdělávání Vězeňské služby ČR, poté jsem pět let pracovala na generálním ředitelství a měla na starosti mezinárodní vztahy a public relations. Hodně jsem se naučila, procestovala kus světa, navštívila mnoho vězeňských zařízení a měla možnost okoukat dobrou praxi ze zahraničí, což mě připravilo na tuto pozici.
Cítila jste jako handicap, že jste žena? Přece jen je to asi tvrdá práce, kde si člověk stereotypně představí spíš muže.
Myslím, že šanci dostat se na podobné místo jako já má každý. Musíte vystudovat vysokou školu, být zdravě ambiciózní, komunikativní, obětovat práci i hodně volného času, projevovat zájem vzdělávat se v oboru a samozřejmě mít také trochu štěstí. Že jsem žena, jako handicap vůbec nevnímám. Je pravda, že mám velkou vyřídilku a mužské kolegy jsem musela tvrdě přesvědčit, že na to mám. Myslím ale, že mi většina z nich fandí, mezi řediteli panují přátelské vztahy, pomáháme si. Důležité hlavně je, aby měl člověk na této pozici manažerské dovednosti a byl rozhodný.