Přejít na hlavní obsah

Pohyb nám může pomoci čelit stresu

Rozhovor s Marií Blahutkovou z FSpS, psycholožkou vrcholových sportovců a propagátorkou zdravého životního stylu.

Marie Blahutková z fakulty sportovních studií coby psycholožka a expertka na psychomotoriku totiž tvrdí, že hýbat se je vůbec nejlepší způsob, jak bojovat se stresem. Foto: Ondřej Surý.

Stará se o duševní stránku vrcholových sportovců a usiluje o návrat pohybu do každodenního života. Doc. PaedDr. Marie Blahutková, Ph.D., z fakulty sportovních studií coby psycholožka a expertka na psychomotoriku totiž tvrdí, že hýbat se je vůbec nejlepší způsob, jak bojovat se stresem a jinými civilizačními chorobami. Absolventka pedagogické a filozofické fakulty se sama pohybu rozhodně nevyhýbá, nedělá jí problém strávit celý den v tělocvičně.

Původně jste vystudovala tělocvik a zeměpis na pedagogické fakultě. Jak jste se dostala až k psychologii sportu?
Cesta byla docela složitá. Dělala jsem vrcholově sportovní gymnastiku a mým snem bylo jít studovat biologii. Bohužel jsem se ale nedostala. Byl to pro mě obrovský pád z hrušky dolů a musela jsem jít pracovat. Nakonec mi to ale přineslo hrozně moc, protože jsem za jeden rok přičichla k personalistice a k daním a čerpám z toho všeho zkušenosti dodnes při podávání a spravování projektů. Brzy jsem ale doznala, že to není nic pro mě, a protože jsem vedla obrovský gymnastický oddíl ve Šlapanicích, rozhodla jsem se, že zkusím jít studovat tělocvik, ke kterému jsem si vzala ještě zeměpis. A tam to celé začalo, při tělovýchově a hlavně při trénování sportovců mě začaly zajímat psychologické otázky.

Proto jste šla nakonec studovat i psychologii na filozofickou fakultu?
Hledala jsem, co dalšího naši sportovci potřebují z hlediska podpory. Slušně trénovat jsme uměli, ale další psychologická práce se sportovci nám moc nešla. Napsala jsem na toto téma i diplomovou práci, a když jsem později získala na pedagogické fakultě pracovní místo, chtěla jsem si na toto téma udělat i doktorát. Můj vedoucí profesor Řehulka mi ale řekl, že jedině když předtím vystuduji psychologii na filozofické fakultě.

Cítila jste v té době v oboru sportovní psychologie mezeru?
Byla tu velká osobnost profesora Vaňka, který se této problematice věnoval, rozvíjel ji a propagoval doma i ve světě, ale lidí, jako byl on, nebylo mnoho. Chtěla jsem tomu proto pomoci. Při práci se sportovci jsem jako trenérka viděla, že mají velmi nízkou aspiraci, tedy nevěří si dost, nejdou cílevědomě za úspěchem. To mě začalo zajímat. Při práci na disertaci jsem pro tuto problematiku vypracovala normy pro Českou republiku a také jsem skutečně dokázala, že Češi jsou na tom, co se aspirací týče, opravdu špatně. Mají nízké sebevědomí. Toto téma mě vlastně do celé problematiky psychologie sportu vpravilo.

Platí pořád, že mají čeští sportovci nízké sebevědomí?
Po revoluci se to začalo trochu měnit. Testuji naše studenty, kteří jsou často vrcholovými sportovci, takže to můžu pořád mapovat, musím ale konstatovat, že aspirace mají stále nízké. Pro vrcholového sportovce je přitom vysoká aspirace naprosto klíčová. Člověk dokáže jenom tolik, kolik věří, že dokáže. Existují samozřejmě výjimky, ale naši sportovci mají na daleko víc, než si připouštějí.

Čím je to způsobené?
Hodně jsme o tom s kolegy přemýšleli a je to zřejmě kulturněhistoricky podmíněné. S jistou nadsázkou řečeno, už od Bílé hory jsme vždycky byli v něčím područí a zanechalo to v nás zřejmě stopy v podobě nízkého sebevědomí. Čeští sportovci, třeba i držitelé světových rekordů, ti z nejlepších ve své disciplíně, se ve srovnání s kdejakým zahraničním závodníkem, který je výkonnostně níže, cítí podstatně méně jistí. Často to může rozhodnout o výsledku. Věřit si na startu je naprosto zásadní. V tu chvíli prostě musíte vědět, že výkon, na který jste se připravoval, opravdu podáte.

Využívají čeští sportovci hodně služeb koučů-psychologů, kteří by jim pomáhali podobné obtíže překonávat?
V Česku je právě často problém, že trenér a kouč jsou jedna a tatáž osoba. Trenér přitom příliš neví, jak s hlavou sportovce pracovat. Může jej skvěle připravit po fyzické stránce: svaly, výživa, regenerace, ale pokud to nebude mít jeho svěřenec srovnané i v hlavě, tak výkon nepodá. Trenéři navíc přes sportovce často protlačují vlastní vize – třeba to, co sami nedokázali –, a tak se stává, že nevidí, že je sportovec z nějakého důvodu indisponovaný. Že koučové opravdu fungují, dokazuje teď skvěle Petra Kvitová. Můj kolega z Asociace psychologů sportu s ní spolupracuje a na výsledcích je to znát. I já mám řadu sportovců, kteří se za mnou chodí radit a vracejí se, protože vidí, že jim to pomáhá.

Jak se dají v člověku probudit vyšší aspirace?
S přelomem tisíciletí se k nám dostala nová disciplína, tzv. pozitivní psychologie. Jde o přístup, který nachází ve sportu ohromné využití, protože u sportovce posiluje zdravé sebevědomí. V praxi to vypadá asi tak, že když sportovci prohrají zápas, měla bych jim říct: To, co jste dneska ukázali, nebylo nic moc, ale některé herní situace byly velmi dobré a na těch bychom měli stavět herní přípravu. Tedy ne všechno shodit, ani jim netvrdit, že byli výborní, ale snažit se i v tom negativním hledat něco pozitivního a na tom stavět. Díky tomu se pak může sportovec posunout a získat zdravý pohled na svoje schopnosti.

Jak vypadá vaše konkrétní práce se sportovcem?
Podobně jako u jakéhokoliv jiného psychologa nejdřív musíme udělat anamnézu osobnosti. Vracíme se do dětství a hodně spolu mluvíme. Když máme tohle všechno za sebou, snažíme se společně odbourávat problémy, na které jsme při anamnéze narazili. Často za mnou chodí třeba děti-sportovci, jejichž rodiče mají naprosto neuvěřitelné aspirace. Přivedou dítě a řeknou: Tohle je příští olympijský vítěz. Když pak odejdou na kávu, tak mi onen teenager řekne: Vidíte, tohle já mám doma pořád. I s takovými problémy pomáhám. Jezdím se sportovci i na závody, jsem většinou někde vzadu a sleduji třeba to, jaký má sportovec předstartovní stav. S tím vším pak můžeme společně pracovat. Než se pustím do práce, musím dobře zmapovat prostředí sportu. Liší se práce s gymnastou a práce se sportovním střelcem.

Vy se ale nezabýváte jen vrcholovým sportem. Věnujete se třeba i psychomotorice.
Psychomotorika mě ohromně zaujala, protože všechnu svou práci jsem se vždycky snažila směřovat k tomu, že pro život a zdraví je důležitý pohyb. Tato disciplína se snaží spojovat psychologii s tělesnou výchovou, zaměřuje se ale na prožitek, nikoliv výkon. Pokouším se tento přístup protlačit do škol a nejméně jednou týdně někam vyjíždím a školím učitele. Základní je snaha, aby se pohyb zase stal běžnou součástí našeho života. Bez pohybu totiž není život. K tomu, aby se k němu ale lidé vrátili, se pro ně musí pohyb stát prožitkem. Klíčové je pochopit, že není potřeba sportovat a podávat špičkové výkony, ale prostě se hýbat a užívat si to. Učím psychomotoriku i v rámci univerzity třetího věku a to byste nevěřil, jak rádi se zapojují i lidé, kteří se jinak moc nehýbou.

Mění se pod těmito vlivy pojetí tělocviku na školách?
Rámcový vzdělávací program počítá s novým vzdělávacím oborem Výchova ke zdraví, takže ano. Je to tam. Byli jsme doteď ve školství dost orientovaní na výkonovou složku. Dostal jste známku za to, že jste vyšplhal po tyči nebo přeskočil kozu. Ne každý člověk to ale má takhle vnitřně nastavené. Jistě nelze upustit od motivace k výkonu, je ale dobré udělat tělocvik i tak, aby v něm byla přítomná zážitková složka. Někdo potřebuje skočit pět metrů, aby dosáhl uspokojení, ale jiný potřebuje prostě jen skákat a bude z toho mít radost. Není důvod upřednostňovat v pojetí výuky toho prvního.

Využijete psychomotoriku i při koučování?
Rozhodně. Skrze prožitek se toho o člověku spoustu dozvíte, aniž byste musel dělat složité psychologické testy. Když třeba ve sportovních hrách potřebujete zjistit, jestli je člověk temperamentem spíš útočník, nebo obránce, vymyslíte pro něj nějakou spontánní prožitkovou činnost, při které se to projeví. Skvělý je na to třeba jogurtobal. Každý hráč si vezme jogurtový kelímek, který pak používá místo své dlaně, a s tenisákem se hraje jakákoliv mírně upravená míčová hra, jako je basketbal nebo házená. Sportovec začne být v tu chvíli naprosto spontánní, protože ho vyvedete z jeho tradiční role. Trenéři takhle můžou přijít na to, že hráč není postavený do role, která je mu přirozená, a že třeba právě proto nepodává ideální výkony. Trenér Ivan Hlinka podobně hokejové hráče zkoušel tak, že jim dal na led místo puku tenisák. Pro hráče to byla nečekaná situace, ve které se začali chovat naprosto nevázaně a přirozeně a trenér, který je pozoroval, z toho mohl vyvodit závěry pro svoje strategie.

O současnosti se mluví jako o době plné stresu. Může pohyb pomáhat i při jeho potlačování?
Myslím dokonce, že bojovat pohybem proti stresu je vůbec nejlepší nápad. Kdybychom se všichni zastavili a zacvičili si, tak by nám bylo hned lépe. Společnost je v tomto smyslu doopravdy nemocná a je potřeba s tím něco dělat. Přibývá totiž lidí, kteří mají třeba ve 30 letech mozkovou mrtvici. Fakulta sportovních studií proto pracovala na velkém výzkumném projektu excelence, který chtěl zkoumat stres ve vztahu k řadě faktorů, které ovlivňují člověka ve středním věku. Chtěli jsme ukázat, jak je pohyb důležitý pro prevenci nejrůznějších civilizačních chorob. Připravili jsme projekt ve spolupráci s Fakultní nemocnicí u sv. Anny, ale bohužel jsme ho nedostali. Budeme o něj ovšem usilovat dál.

Vy netrpíte stresem? Zdá se, že toho máte taky hodně.
Stresem netrpím. Jsem sice deset hodin denně v práci a jsem workholik, ale práce mě baví. Dělám věci, které mě naplňují. Snažím se také užívat si každou chvilku a vůbec přenášet zmiňovanou pozitivní psychologii i do svého života.

Pomáhá i vám, že se věnujete sportu?
Sportu už se nevěnuji, ale pohybu ano, prakticky každý den. Když mám psychomotorická cvičení, tak nesedím ani nestojím – hýbu se v tělocvičně se všemi ostatními, všechny aktivity dělám s nimi. Studenti vždycky říkají: Vletěla do tělocvičny atomová bomba Blahutková. Nedělá mi problém se osm hodin v kuse hýbat. Navíc ráda hodně plavu. A jestli mi to pomáhá? Ne, že bych to tak sama dělala cíleně, ale pohybem lze spoustu věcí vyřešit. Odbourávat stres, řešit agresivitu, apatii, frustraci. Vidím to na lidech, kteří chodí na mé psychomotorické terapie. Když pozorujete sedmdesátiletou babičku, která se raduje z toho, že jede v cyber válci, tak pochopíte, jak se díky pohybu lidem může kvalita života zlepšovat doslova před očima.

Hlavní novinky