Přejít na hlavní obsah

Reportáž ze Dne vědy: Je azurit modrý?

Jaké je to je projít se vědou na Masarykově univerzitě.

Najdi housenku martináče japonského.

Pár minut po jedné vcházím do areálu přírodovědecké fakulty v Kotlářské ulici. Sobotní odpoledne je tady i na dalších fakultách Masarykovy univerzity zasvěcené Dni vědy. Mezi budovami fakulty ale žádný vědecký ruch nepanuje, je totiž potřeba vejít dovnitř.

Tam už na zájemce na zhruba desítce stanovišť čekají odborníci, kteří jim popisují zajímavosti spojené s jejich oborem. Většinou žáků nepříliš oblíbenou fyziku přibližují na řadě experimentů. Ukazují například, jak udělat páru neviditelnou, nebo jak je možné, že i přes kousek nevodivého skla je možné rozsvítit žárovku. Oba pokusy jsou založené na teple – páru i sklo je potřeba zahřát.

Fyzikální pokusy na Kotlářské.

Kdo už pochopil, že fyzika je docela zábavná a zajímavá, může zase na chvíli ven. V parku před děkanátem si užívají hlavně děti. Ale i jejich rodiče si zkouší, jaké to je podlehnout zlaté horečce a trpělivým vymýváním hledat v písku kousky zlata.

Zrovna se o to pokouší i rodina se dvěma malými kluky. „Chtěli jsme dětem ukázat, jak to vypadá na vysoké škole. Mohou si tu zasoutěžit a poznat spoustu nových věcí. Je třeba podporovat jejich zvědavost a vedeme je tak i k tomu, aby se chtěly učit,“ vysvětluje Blanka Horčičková, proč se s rodinou vydala na Den vědy.

Rýžování zlata.

Lidé různého věku se už také pomalu shromažďují k první prohlídce nově otevřeného Geoparku. Já však skupinu opouštím a jdu se podívat do mineralogické a paleontologické sbírky, zajímá mě totiž dinosauří zub.

Než se k němu dostanu, „dostane“ mě něco jiného. Ve vstupní místnosti sbírky je totiž nachystaný malý kvíz, na stole leží deset nerostů. Letmý pohled na neznámé horniny mě odrazuje, ale organizátoři mají nachystanou důkladnou nápovědu, a tak jdu na to.

Zelenkavě modravý kámen mě okamžitě svádí k tomu, abych si jeho číslo přiřadila k azuritu. Díky sugestivní otázce jedné z organizátorek, zda je to skutečně ta správná barva, však zaváhám a znovu se ponořím do popisu jednotlivých nerostů a pozorně si prohlížím zbylé vzorky. Mýlila jsem se, s barvami jsem na tom zřejmě podobně jako většina mužů, azurit je prostě modrý!

Jak modrý je azurit?

Barva, lom a další vlastnosti je někdy těžké rozpoznat. Někdy však stačí jen málo. Jak mezi třemi černými nerosty rozpoznat grafit? Stačí s ním zkusit přejet po papíru, jen on zanechá stopu, a proto se taky dává do tužek. Mastek si hodně lidí zase pamatuje jako nejměkčí minerál na stupnici tvrdosti, když ho tedy chci poznat, musím trošku zariskovat a nehtem zkouším, který ze dvou možných kamenů je měkčí. S mohutnou nápovědou nakonec určuji správně všech deset vzorků a s pocitem uspokojení se jdu podívat na zub dinosaura.

I když je v areálu na Kotlářské ještě spousta lákadel jako fotbálek s využitím matematické pravděpodobnosti nebo matematika sexu, nechávám si je na jindy a odjíždím do kampusu. Ještě nikdy jsem totiž nebyla v anatomickém muzeu lékařské fakulty.

Zajímavé určitě je, ale přesto si gratuluji k zásadnímu životnímu rozhodnutí nestát se lékařkou. Návštěvníci si však vzorky tkání, kostry i další anatomické exponáty prohlížejí se zaujetím. „Lidé měli také hodně dotazů. Například na to, jak jsou ošetřená těla, která tady máme, jak se připravují preparáty do muzea, ale ptali se i na funkce lidského těla a orgánů,“ říká jeden z průvodců.

U informačního stánku ústavu antropologie obdivuji krásu lidské lebky vytištěné na 3D tiskárně i malé modely vytvořené na základě CT snímku mumie. Návštěvníky však podle Martina Čuty nejvíc zajímá měření množství podkožního tuku a svalové síly.

Mě však zajímají i věci menší než člověk, a tak běžím dál. V jedné z laboratoří ústavu experimentální biologie kroužek zjišťuje, jak se měří aktivita například u švába amerického nebo hledá v hromadě listí housenky motýla martináče japonského. Jsou zelené, a tak je na první pohled téměř není vidět, přestože to rozhodně žádní drobečci nejsou.

V jiné laboratoři mě zaujmou vzorky rostlin. Sebevědomí posílené úspěchem v mineralogii mě přinutí si i tady vyzkoušet „poznávačku“. Kopretina, hluchavka a lípa jsou jednoduché, ale rozpoznat trávy opravdu neumím.

Den vědy je oficiálně u konce, přesto ještě zkouším poslední laboratoř ústavu botaniky a zoologie. Zajímá mě totiž, kolik váží jádro buňky. Mám štěstí a v laboratoři průtokové cytometrie se dozvídám, že odpověď na mou otázku není jednoznačná. Jádra buněk se totiž například u rostlin či jednobuněčných organismů výrazně liší, třeba i šest set tisíckrát.

Sice trošku lituji, že jsem nestihla ochutnat něco z tradičních jídel a nápojů cizích zemí, které v Centru jazykového vzdělávání prezentovali zahraniční studenti, nebo si vyzkoušet mluvit s počítačem na fakultě informatiky, ale zato snad už bezpečně rozeznám křemen.

Hlavní novinky