Přejít na hlavní obsah

Nastupující generace vědců se ve světě neztratí

Vladimír Sklenář vede v Ceitecu výzkumný program zaměřený na strukturní biologii.

Vladimír Sklenář.

Středoevropský technologický institut Ceitec přinesl do Brna peníze nejen na nové laboratoře, ale také na rozvoj vědeckých týmů a přilákání mladých vědců ze zahraničí, cizinců i úspěšných Čechů. Výzkumný program institutu zaměřený na strukturní biologii vede Vladimír Sklenář, který je jednou z hlavních postav stojících za rozvojem této disciplíny v Česku a patří také mezi nejcitovanější české vědce. Na výročním Dies academicus Masarykovy univerzity dostal začátkem května cenu za celoživotní dílo.

V posledních desetiletích jsou na vzestupu vědy s předponou bio-, jako je třeba biomedicína. Co za tím je?
Biologie jako málo exaktní věda a medicína jako vysoce empirická věda potřebovaly v první polovině minulého století získat exaktní základ, aby se mohly dále úspěšně rozvíjet. Tehdy byly na vrcholu matematika a fyzika, které se o to postaraly. Postupně se pak začalo přicházet na to, že medicína může být daleko lepší, než bývala, s pomocí biologie. Abychom totiž mohli lidi dobře léčit, musíme porozumět všem procesům, které v lidském organismu probíhají. S pokrokem a rozvojem nových technologií začalo být takové zkoumání možné, začali jsme chápat procesy nejdřív na buněčné a posléze na molekulární úrovni.

Tušil jste, že je to tak perspektivní obor, už v době, kdy jste studoval?
Končil jsem studium v roce 1974 a takhle zřejmé to ještě zdaleka nebylo. Spektroskopie nukleární magnetické rezonance, na jejímž základě lze určit strukturu molekul, byla někde úplně jinde. Její zásadní rozvoj začal až v 80. letech a samotná strukturní biologie, kterou se zabývám, přišla ke slovu po roce 1990. Teprve tehdy se daly začít přesně studovat molekulární struktury velkých bílkovin a nukleových kyselin a začali jsme získávat všechny ty krásné obrázky, jak která molekula vypadá.

Podařilo se české vědě po pádu železné opony dobře naskočit do těchto nových trendů?
Ztráta z období před rokem 1990 byla vzhledem k technologickým embargům veliká. Naskočit se nám ale podařilo docela dobře, i když doba přechodu je dlouhá. Museli jsme vychovat celou novou generaci vědců, která se začíná prosazovat až v posledních letech. Češi, kteří dostali vzdělání v 90. letech nebo na přelomu tisíciletí a začali vědecky pracovat, jsou dnes už běžně schopní konkurovat svým kolegům ze Západu. V Ceitecu to moc dobře vidíme. Máme tu celou řadu vedoucích výzkumných skupin, kteří po studiích odešli na dlouhodobé stáže do zahraničí a teď se vracejí už s tím, že vědí, jak to chodí ve světě, a pro budoucnost jsou zárukou toho, že se česká věda dostane na evropskou úroveň v relativně krátké době.

Nemrzí vás trošku, že do této generace nepatříte?
To víte, že mě to mrzí, ale zas ne tolik. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem se koncem 80. let dostal na prestižní stáž do National Institutes of Health v Bethesdě v USA. Hodně mi to otevřelo dveře do světa. Když o dva roky později přišla revoluce, mohl jsem začít využívat kontakty, které jsem získal. A potom bylo shodou okolností, že děkan přírodovědecké fakulty Jaroslav Jonas získal v polovině 90. let peníze na nákup prvního velkého spektrometru, díky kterému jsme mohli začít budovat laboratoře, jež jsou dnes svým zázemím naprosto srovnatelné s obdobnými zařízeními ve světě.

Hned v roce 1992 jste slavil velký publikační úspěch s metodou umožňující měření spekter jaderné magnetické rezonance ve vodných roztocích, tedy v přirozeném prostředí biomolekul. Dnes i díky tomu patříte k nejcitovanějším vědcům v Česku. Jak jste se tak těsně po revoluci dostal k něčemu tak zásadnímu?
Začalo to už dřív díky zmíněné stáži. Byl jsem tam patnáct měsíců a stihl publikovat třináct prací. To, co zmiňujete, mne vlastně napadlo už během pobytu v Bethesdě, ale dotáhl jsem to až v Marion Merrell Dow Research Institute ve Francii, kde jsem tři roky pracoval. Získali jsme tam totiž zařízení, které mělo specifickou součást, takzvanou gradientní jednotku, která umožnila aplikaci metody, kterou jsem navrhl. Publikace měla zajímavý osud. Poslal jsem ji do prestižního časopisu a oni mi ji vrátili s tím, že je to příliš technické. Tak jsem to vzal i se získanými posudky a poslal do Journal of Biomolecular NMR, kde editor text hned akceptoval.

Čím to, že je práce tolik citovaná?

Je to opravdu užitečná metoda. Při práci v určitém oboru se jejímu citování prostě nevyhnete. Při vědomí toho je potřeba na tu vysokou citovanost pohlížet. Jde skutečně o metodickou věc. Jiné pro vědu daleko zásadnější výsledky výzkumu zdaleka nemusí být citovány tolik. Já sám si vážím úplně jiné publikace, která má více než sto citací a vznikla z toho, že ve mně, jak se obrazně říká, bouchly saze.

Jak to?
Když jsem v Brně po roce 1995 znovu začínal, potřebovali jsme v nové laboratoři ke spektrometru speciální dodatečné zařízení od dodavatelské firmy. Ta za něj ale chtěla spoustu peněz, které jsme tehdy neměli. Přitom jsem této firmě tři roky předtím v podstatě daroval patent. Dozvěděl jsem se to na konferenci ve Spojených státech a cestou nazpět přemýšlel, není-li to možné udělat jinak. A v letadle mne to napadlo. V neděli jsem se vrátil, v pondělí jsem šel do laboratoře a za deset dní odesílal hotový článek do časopisu. Byl okamžitě přijatý a v podstatě způsobil, že se to zařízení přestalo vyrábět. Ukázalo se, že není potřeba.

To vás asi někteří lidé neměli úplně rádi.
No, tak to někdy chodí.

Je běžné, že vědce něco tak zásadního prostě jen tak napadne?
U mě ano. Často se mi stávalo, že mi někde při poslechu přednášky odplula mysl, protože mě ta část třeba úplně nezajímala, a vznikly z toho ty nejplodnější nápady.

Bavíme se o tom, čemu se odborně věnujete, dost obecně. Dá se to nějak přiblížit?
Strukturní biologie, které se věnuji, je zaměřená na to, abychom získali maximum informací o prostorovém uspořádání atomů velkých molekul, které rozhodují o základních životních procesech.

Můžete i podrobněji.
Genetická informace, která je zakódovaná v DNA, se odtud přepisuje tak, že vznikají bílkoviny, které jsou zásadní součástí všech živých organismů. Způsobují, že fungujeme... že dýcháme, že vidíme, že se naše ruce hýbou a tak dále. Abychom pochopili, co za tím je, musíme sestoupit na molekulární úroveň, kde vidíme, jak přesně molekula DNA s bílkovinou interaguje a proč je výsledkem to, že se genetická informace přepíše určitým způsobem, a ne jinak. Na to používáme spoustu metod, využíváme třeba zmíněné spektrometry, a získáváme obrázky molekul. To nám ale úplně nestačí, protože je to, jako kdybyste vyfotil sportovce v běhu. Molekuly se pohybují na široké časové škále od několika pikosekund až po minuty. Naše přístupy se tedy snaží mapovat nejen strukturu, ale i její časovou proměnlivost.

K čemu přesně takové poznání vede?
Dostáváme se k tomu, že dokážeme určit, jak do těchto procesů zasáhnout. Výsledkem pak může být třeba navržení léčiva, které zabrání nemoci vznikající tak, že se někde vyskytla chyba při přepisu z DNA.

Jak zatím hodnotíte to, co se Ceitecu daří dělat s vědou v Brně?
Ceitec do Brna přinesl spoustu peněz nejen na budovy a vybavení, ale i na to, abychom sem přitáhli nové mladé a talentované lidi. Ve strukturní biologii se nám podařilo hned na začátku říct, že k výzkumným skupinám, které jsou tu dlouhodobě etablované, potřebujeme pět nových, a koncipovali jsme je právě tak, aby nalákaly ať už nadané cizince nebo Čechy, kteří strávili delší dobu v zahraničí a stáli by o návrat. A daří se to. Vezměte si třeba Pavla Plevku, který přišel a okamžitě získal prestižní ERC grant, jaký tu zatím ještě nikdo neměl. O jeho budoucnosti nemám pochyb. A lidí podobného formátu tu máme celou řadu.

Vidíte někde nějaké problémy?
Co nás trochu trápí, je způsob financování Ceitecu v rámci Masarykovy univerzity. Univerzita je obrovský kolos, ve kterém působí velké množství lidí, kteří se nevěnují přímo vědě ať už v přírodovědné nebo lékařské oblasti. Najít v takovém prostředí mechanismus, který zajistí spravedlivé financování všech součástí, není určitě úplně jednoduché. Současný systém nám bohužel způsobuje řadu problémů. Jsme projektově úspěšní, takže naše odvody na režie instituce jsou skutečně obrovské a občas nás to dostává do finančních stresů. Bude dost zásadní, jak se k tomu univerzita v dalších obdobích udržitelnosti Ceitecu postaví.

Z některých vědeckých institucí, často z těch pražských, zaznívá kritika center, jako je Ceitec, za to, že se budují na zelené louce, namísto toho, aby se rozvíjely zaběhnuté instituce. Co na to říkáte?
Tyto hlasy pramení především z neznalosti. V Brně jsme měli množinu vědců, kteří vytvořili kritickou hmotu pro start projektu, a nové výzkumné skupiny jen doplňujeme. Strukturní biologie má dnes třináct skupin, z toho jen čtyři jsou nové díky Ceitecu. K tomu, co tady stejně rostlo, pouze přidáváme další rostlinky tak, aby bylo pole dobře zaseté.

Výzkumníci přicházející ze zahraničí bývají vůči české vědě docela kritičtí. Stěžují si na neprůhledné prostředí, kde o získání grantu často nerozhoduje ani tak kvalita, jako spíš kdo je s kým kamarád. Souhlasíte s tím?
Je to bohužel neduh, který vidíte nejen u nás, ale i v dalších okolních zemích, které jsou malé. Hmota vědecké populace není dost velká, všichni se znají a pak dochází k tomu, co jste popsal. Systém financování vědy navíc není optimální. Příkladem je současné chování Grantové agentury ČR, které zdaleka neodpovídá tomu, na co může být zvyklý člověk, který strávil delší čas v zahraničí. Množství peněz, které přichází od vlády, také není dostatečné a to vše způsobuje, že tlaky na získání dotací jsou velké, úspěšnost v získávání je malá a dochází ke třenicím. Věřím ale tomu, že i když se systém nevyvíjí moc rychle, můžeme postupnými kroky dosáhnout toho, že bude situace pro mladé do budoucna lepší.

Většina vědců popisuje své povolání jako životní styl. Jsou tím pohlcení vlastně 24 hodin denně. Platí to i pro vás?
Hranice mezi prací a volným časem je opravdu hodně tenká. Večer po práci přijdete domů a stejně si zapnete notebook a vyřizujete e-mailovou korespondenci, čtete články nebo sledujete, co je nového ve vašem oboru. Je to náročné, ale v době globální konkurence a malé úspěšnosti grantových přihlášek to jinak nejde. Proto to také řada kolegů vzdá. Vydrží jen ti nejlepší.

Co vás udrželo?
Vždycky tu byla nějaká výzva. Když jsem v roce 1995 přišel na Masarykovu univerzitu, byly tu podmínky nastavené pro to, že jsme mohli s profesorem Jaroslavem Kočou začít budovat laboratoř, jaká neměla v českých podmínkách obdoby. Získali jsme první velkou dotaci a založili laboratoř pro studium struktury a dynamiky biomolekul, další velký grant umožnil vznik Národního centra pro výzkum biomolekul a další v řadě ho pomohl udržet do roku 2011, mezitím se začal připravovat Ceitec... To všechno mě hnalo kupředu až tam, kde se nacházíme dnes.

Jak vidíte budoucnost?
Vzhledem k tomu, že jsem už v důchodovém věku, tak osobní ambice moc nemám. Všechny hory, které jsem mohl přelézt, už jsem zdolal a žádný Mount Everest před sebou nevidím. Byl bych rád, aby to, co tady vzniklo jako zárodek, fungovalo dál a aby Ceitec jako celek přežil a byl centrem excelentní vědy a bylo o nás slyšet nejen v rámci České republiky, ale také v Evropě a vůbec ve světě.

Nemáte nějakou vysněnou záhadu k rozluštění?
Kdybych chtěl být povrchní, tak bych řekl, že by bylo báječné, abychom uměli léčit rakovinu. Ale vzhledem k tomu, kolik je nádorových onemocnění a jak jsou různorodá, není univerzální lék asi moc pravděpodobný. Problémů, které může věda vyřešit, je ale tolik, že pokud se podaří vyřešit aspoň nějaké, tak to bude skvělé. Základní věda musí přinést daleko více poznatků, abychom se dostali dál.

Hodně to převádíte do té aplikované sféry. Nemáte v sobě jen to poznávání pro poznání?
Naopak, poznání nás pohání nejvíc. Ale aplikační výzkumy jsou důležité pro společnost a nakonec vždycky přijdou. Jestli si však někdo myslí, že se dá říct, že se teď vrhneme na nějaký praktický problém a vyřešíme ho, tak ho musím vyvést z omylu. Věda takhle zpravidla nefunguje. Musíte připravit základní sumu znalostí, ze které teprve vyrostou rostliny, které ponesou plody. A získávání základních informací se nedá moc řídit. Jsou tu tendence vědu tahle vidět, ale není to cesta nejlepším směrem. Vědu je potřeba podporovat v celé šíři a teprve čas ukáže, co je jak moc užitečné. Tak to fungovalo v minulosti a mělo by i v budoucnu.

Hlavní novinky