Přejít na hlavní obsah

Vietnamské děti mají české babičky

Socioložka Adéla Souralová zkoumala fenomén přistěhovaleckých rodin.

Socioložka Adéla Souralová zkoumala péči o děti v rodinách vietnamských přistěhovalců.

Od několika měsíců až do třetí třídy a vlastně na celý život získávají děti vietnamských migrantů české babičky či tety. Ve světě ojedinělý fenomén zkoumala ve své doktorské práci socioložka Adéla Souralová. Získala za ni i letošní cenu rektora.

Zaměřila se na vztahy mezi ženami a na rozdíly v etnickém chápání mateřství. Pro analýzu jí posloužilo přes padesát rozhovorů se ženami, které se o vietnamské děti staraly, s jejich matkami a dospívajícími, kteří v této péči vyrůstali.

Co vůbec vede přistěhovalce z této země, aby výchovu svých dětí svěřovali do rukou někoho jiného? „Jedním z důvodů je jejich extrémní pracovní vytížení, kdy rodiny pracují celé dny včetně víkendů. Velkou roli v tom hraje také to, jak vypadá péče o děti ve Vietnamu, kde matky rozhodně nemohou trávit tři roky na placené mateřské dovolené. O malé děti se tam obvykle starají prarodiče, které tu ale rodiny nemají, a proto hledají alternativu – tedy českou babičku,“ domnívá se Souralová. Ženy, které pečují o malé děti, navíc pomáhají rodině i s praktickými záležitostmi života v České republice, jako je vyplňování dokumentů či návštěvy lékaře.

Přestože jsou české chůvy placené, peníze nejsou jejich hlavní motivací. „I když jde většinou o ženy v důchodu, nezaměstnané nebo na rodičovské dovolené, kterým se peníze mohou hodit, vezmou tuto práci proto, aby naplnily mezigenerační vazby ve svém životě. Mají například už odrostlá vnoučata nebo na ně teprve čekají,“ uvedla Souralová.

Rodinné vazby
Socioložka zpovídala rodiny, kde se vazby mezi dětmi a chůvami zachovaly i poté, co už placená péče skončila. Dlouhodobá a intenzivní starost, při níž v některých případech děti žily v rodině chůvy a rodiče je jen navštěvovali, se totiž často přetavila v „příbuzenský“ vztah. „Ty děti, dnes už teenageři a mladí dospělí, své babičky stále navštěvují,“ podotkla Souralová.

Jejich matky si přitom možnost, že by mezi nimi a dětmi došlo k nějakému odcizení, nepřipouštějí a tvrdí, že dítě ví, kdo jsou jeho rodiče. Jenže právě postoj k mateřství a výchově je to, co české chůvy na svých zaměstnavatelkách nejvíc odsuzují. „I když chápou, že musí být neuvěřitelně těžké žít mimo domov, odsuzují je za to, že hodně pracují a dětem se nevěnují, že jsou na ně příliš tvrdé, ale na druhou stranu jim dovolí třeba čmárat po zdech,“ přibližuje názory na mateřství Souralová.

Zdůrazňuje, že pro vietnamské ženy být dobrým rodičem znamená něco jiného. Jejich motivací k migraci je zajistit lepší život svým dětem, a proto hodně pracují, aby jim mohly poskytnout kvalitní vzdělání a start do života.

S odstupem času to podobně začínají vnímat i jejich děti. „Jejich vztah k rodičům se hodně proměňuje. V dětství je trápilo, že se jim rodiče nevěnují, postupně a pod vlivem okolí ale začaly řešit svou etnickou identitu a uvědomovat si, že všechno, co rodiče dělají, dělají pro ně,“ zdůrazňuje Souralová s tím, že čím jsou tito lidé starší, tím harmoničtější mají vztah se svými rodiči.

Projevuje se to i v tom, že z principu neodmítají svěřit v budoucnu své vlastní děti chůvám. „Žádná z dívek, s nimiž jsem se bavila, tuto možnost neodmítala. Zdůrazňovaly však, že by nikdy nesvěřily do péče cizího člověka dítě mladší než dva roky,“ vyplývá podle Souralové z rozhovorů. Zpovídané děti se totiž do péče chůvy-babičky běžně dostaly po šestinedělí.

Přestože se mezi dětmi a babičkami vytvořily úzké vazby, rodiče do nich nepatří. Jen ojediněle se formální vztah přemění v přátelství. Formálnost a především jazyková bariéra péči o děti moc neovlivňovaly, chůvy totiž měly ve výchově velkou volnost. „Překvapilo mě proto, že matky často říkaly, že si měly najít vietnamskou babičku, aby se děti naučily svůj mateřský jazyk (vietnamštinu). Plyne z toho, že české chůvy si nenajímaly programově jako osoby, které jejich dětem pomohou s integrací do většinové společnosti,“ uzavírá Souralová.

Hlavní novinky z Masarykovy univerzity