Přejít na hlavní obsah

Pančocha: Inkluze je idea, která brání štěpení společnosti

Karel Pančocha z Pedagogické fakulty MU tvrdí, že inkluzivní vzdělávání je efektivnější a dlouhodobě se společnosti vyplatí.

Karel Pančocha nepatří mezi lidi, kteří by povyšovali inkluzivní vzdělávání nad speciální. Výzkumy a mezinárodní srovnání ale podle něj mluví jasně. Vzdělávací systémy, které děti nerozdělují podle jejich výkonu, jsou efektivnější a dokážou společnost z dlouhodobého hlediska zbavit řady problémů.

„Čím víc času spolu budou děti trávit ve společných školách, tím líp spolu budou vycházet po zbytek života. To platí pro elity, sociálně vyloučené i handicapované,“ tvrdí vedoucí Institutu výzkumu inkluzivního vzdělávání na Pedagogické fakultě MU.

Jak se vám v posledním roce dívalo na veřejnou debatu kolem inkluze? Z docela okrajového tématu se stal námět k hospodským debatám.
Pro nás, kteří se těmito otázkami zabýváme profesně, byla debata hlavně ze začátku hodně překvapivá, protože to, co aktuální změny do již existujícího systému inkluzivního vzdělávání přinášejí, je jen dotažení už dávno započatého procesu. Je to vlastně pouze rozhodnutí státu, že bude konečně financovat něco, co již mnohé běžné školy dávno dělají.

Tedy že už dávno učí děti se speciálními vzdělávacími potřebami?
Ano. Už před vydáním nových vyhlášek, které teď začaly být účinné, měla běžná škola možnost vzdělávat žáky se speciálními potřebami. Velmi často jí ale chyběly prostředky na pomůcky nebo na asistenty pedagoga ve výuce, ředitel je musel vymáhat po kraji, který na to reagoval podle svých priorit. Dnes tak máme v různých krajích velmi různou míru inkluze.

Když říkáte, že je to už dlouho běžící proces, kdy to tedy začalo?
Je potřeba si uvědomit, že inkluze není nějaký konečný stav, je to určitý ideál, ke kterému se můžeme přibližovat. A tento ideál je součástí českého vzdělávacího systému už od poloviny 90. let, kdy zákony začaly umožňovat takzvanou integraci žáků se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných škol. Lidé si často myslí, že teď nastává nějaký kvantitativní zlom, ale víc než polovina těchto žáků už v běžných školách je.

Kdy ten zlom nastal?
Za přelomový považuji školský zákon z roku 2004 a s ním související vyhlášky, ve kterých bylo jasně popsáno, že integrace je preferovanou formou vzdělávání. Školy na to reagovaly s různou mírou aktivity, stejně tak rodiče a různé skupiny žáků v závislosti na typu znevýhodnění. Nejrychleji se dařilo začleňovat děti s tělesným postiženým, u nichž mnohdy stačilo, aby byla škola bezbariérová. Podobně to bylo u žáků s lehčími formami zrakového a sluchového postižení. Byla to otázka dostupné techniky a speciální pedagogické podpory.

Aktuální změna se ale týká jiných skupin.
Přesně tak. Na chvostu dlouho zůstávaly děti s mentálním postižením, sociálním znevýhodněním nebo duševním onemocněním, mezi které řadíme i autismus. Ti všichni zatím na vyšší míru inkluze čekali a dočkat by se měli teď. 

Vracíme se ale k tomu, že zásadní změna je především v tom, že stát řekl, že dá na inkluzi peníze.
Je to jedna z podstatných změn. Z dřívější možnosti získat pro žáka podporu se teď stává povinnost zřizovatele školy. Vytváří se systém, v němž bude dítě v poradenském zařízení zhodnoceno, bude mu přiznán jeden z pěti stupňů podpůrných opatření. Jeho škola podle toho dostane příslušné prostředky a bude mít povinnost realizovat určitá opatření. Může to být zřízení pracovního místa asistenta pedagoga, využití speciálních metod a forem vzdělávání nebo pořízení nějaké pomůcky, třeba polohovací lavice. 

Vnímáte to tedy jako pozitivní vývoj?
Určitě ano, otázka je, jaké bude provedení. Idea inkluze je podle mého názoru nezpochybnitelná. Ukazuje to řada výzkumů. Spousta zemí s dobře hodnoceným vzdělávacím systémem, typicky ve skandinávských zemích, má vzdělávání velmi výkonné a přitom inkluzivní. Většina žáků je tam zařazena do svých spádových škol, běžné školy v místě bydliště jsou prostě místem hlavní části jejich vzdělávání. 

Jak vlastně vznikl model speciálního vzdělávání?
Ještě v polovině 19. století bylo běžné, že mnozí žáci s handicapem nebyli vzděláváni vůbec. Až počátkem 20. století se začali ve větší míře objevovat nadšenci, kteří si řekli, že je potřeba pro tyto děti něco dělat, a tak začali zakládat speciální třídy nebo celé školy, tehdy se jim říkalo školy pomocné. To byla zásadní a pozitivní změna. Speciální pedagogové byli první, kdo si těchto dětí vůbec začal všímat. Tehdejší pedagogika o ně nejevila zájem. 

Speciální školy jsou tedy pozůstatek historického vývoje?
Spíše jistým vývojovým stádiem a pro některé žáky stále nejlepším místem pro jejich vzdělávání. Každopádně je to oblast, která se v českém prostředí dlouho a dobře budovala, je v ní spousta lidí s výtečnou expertizou a nemůžete ji jen tak škrtnout, protože tím bychom o tu expertizu mohli přijít. Přerušili bychom tím více než stoletou tradici budování know-how. 

Pokud ale máme kvalitní a funkční systém speciálních škol, je opravdu dobře jeho roli potlačovat?
Inkluze je pro společnost prospěšná, tu cestu jsme zvolili stejně jako ostatní evropské země, takže ano, ale osobně se bráním tomu říct, že inkluzivní vzdělávání je to jediné správné a speciální to špatné. Zastánci tohoto zjednodušeného vidění světa by nejradši ze dne na den všechny speciální školy zavřeli. Zapomínají ale na to, že je potřeba velmi dobře promyslet, jak přenést jejich expertizu do běžných škol nebo jak zajistit, aby se ze speciálních škol stala odborná centra podpory, kde děti tráví určitou část výuky nebo kde se školí běžní učitelé. Ideálně by měla mezi běžnými a speciálními školami probíhat symbióza. Tu ale není snadné vyvolat.

Jak to?
Svou roli hrají bezesporu negativní postoje a obavy. Učitelé speciálních škol mají strach, že přijdou o svá místa, že jim ty žáky někdo vezme a školy zavře. Učitelé běžných škol mají zase strach, že si s velmi heterogenní skupinou nebudou vědět rady a rozpadne se jim výuka. Na obou stranách jsou tedy pochopitelné obavy, které se tu lépe a tu hůře daří mírnit. Bohužel některá média vyvolala celospolečenskou hysterii.

Výzkumy ukazují, že inkluzivní vzdělávání je výkonnější. Čím to je?
Pokud berete vzdělávání jako cestu k dobře fungující společnosti, tak problém je především v tom, že většina těch, kteří projdou segregovaným vzděláváním, zůstává segregovaná v průběhu celého života. V zaměstnání, v bydlení, při trávení volného času, prostě ve všem. Ti lidé se dostávají do sociální izolace a na celou společnost to má neblahý dopad.

Co říkáte na argument prezidenta Zemana, že kolona jede rychlostí nejpomalejšího vozidla, tedy že inkluze zbrzdí ty průměrné a nadprůměrné.
Ten příměr je mylný. Pokud bych měl pokračovat v přirovnávání žáků k vozidlům, pak v každé dobře vedené třídě jede vozidlo po své vlastní cestě. Nebo ať jsme realističtější – v každé třídě máte pět dálničních pruhů a vozidla po nich jedou různou rychlostí. Vozidla v nejpomalejším pruhu však budou mít určitě velkou chuť nezůstávat příliš pozadu, a naopak ta v nejrychlejším zjistí, že se nemusí vždycky vyplatit bezhlavě šlapat na plyn. Pro někoho to možná zní jako utopie, zvlášť v situaci, kdy v některých třídách připadá na jednoho pedagoga přes třicet žáků. Ano, potřebujeme menší třídy, potřebujeme dobře připravené asistenty pedagoga. A ano, takové vzdělávání je dražší, jenže ta investice se společnosti vrátí.

Jakým způsobem?
Je potřeba umět přemýšlet trochu dlouhodobě. Když budeme vzdělávat sociálně vyloučené nebo jinak handicapované žáky společně s ostatními, naučí se ve společnosti lépe fungovat i v dalším životě, ostatní se naopak naučí přijímat jinakost a rozmanitost. Odpadne vám celoživotní segregace a starost o takto vyloučené lidi, kteří díky inkluzi třeba získají zaměstnání na běžném trhu práce nebo získají sebevědomí a dovednosti, aby se postarali sami o sebe. Nebudete muset zajišťovat celoživotní péči, vyplácet sociální dávky a tak dále. 

Jak se v tomto kontextu díváte na segregování talentovaných? Narážím tím na to, že už ze základních škol někteří odcházejí na víceletá gymnázia.
To je vlastně úplně stejná situace. Jsou to de facto speciální segregované školy pro talentované. Všechny světové výzkumy a mezinárodní srovnání přitom ukazují, že nejlepších výsledků se dosahuje tam, kde všechny děti udržíte pohromadě co možná nejdéle. My Češi, a podobné to bylo ještě donedávna i v německy mluvících zemích, jdeme zcela proti tomuto trendu a chceme mít své děti zařazeny do nějakých elitních škol co možná nejdříve.

Člověk si při tom vybaví situaci současné české společnosti, v níž jsme svědky ideologického sporu vzdělaných elit a zbytku společnosti. Je tam souvislost?
Určitě je. Jak by si taky mohli rozumět, když vzdělávací systém cíleně vytváří elitu, která sice získává kvalitní znalosti, ale má velmi chabé sociální schopnosti ve styku se zbytkem společnosti. Některá elitní gymnázia doslova přifukují bublinu, ve které ti lidé začínají žít už ve velmi raném věku. Mnozí z nich pak v reálném životě narazí. Možná to bude znít banálně, ale jak se mají, až se z nich jednou stanou šéfové, dohodnout se svými podřízenými, když spolu naposledy mluvili na prvním stupni základní školy? 

Na druhou stranu člověku to zní jako logické rodičovské rozhodnutí dát svoje dítě na lepší školu.
Ano, to individuální rozhodnutí rodičů dát svoje dítě na elitní školu je samozřejmě pochopitelné. Člověku se o tom z celospolečenského hlediska mluví daleko snadněji, než když dojde na lámání chleba a vy se máte sám rozhodnout, kam dáte svoje dítě. Jsem ale skutečně přesvědčený, že rozdělovat vzdělávací dráhy dětí v době, kdy jsou v páté třídě základní školy, je extrémně předčasné. Hranice střední školy úplně postačí. 

Měli bychom se ale nějak postarat o talentované. Co jim nabídnout?
V podstatě to stejné, co jakýmkoliv jiným žákům se speciálními potřebami. Máte pravdu, že podporu potřebují, a v tom vůči nim má česká společnost velký dluh. Není totiž pravda, jak se mnozí domnívají, že se o sebe postarají sami. Mnohdy potřebují stejnou podporu jako ti s handicapem. Jinak jejich nadání nerozvineme a budou nám unikat velké příležitosti. Musí se to nicméně dělat s rozumem. Nejlepší je udržet dítě v běžné třídě a nabídnout mu jiné metody učení, úkoly navíc, mentoring, specializovaný předmět. Prostě nechat je v jeho přirozeném sociálním prostředí, ale umožnit mu potřebný rozvoj.

Vy sám se momentálně zaměřujete hlavně na inkluzi sociálně vyloučených, převážně Romů. V čem je hlavní problém?
Pro veřejnost je možná překvapivé, že lidé se zcela odlišným postižením či znevýhodněním mají často ten samý problém, a sice jazyk. Nebo ať jsme přesnější: odlišný komunikační kód. Lidé se zrakovým nebo sluchovým postižením stejně jako většina Romů jsou zvyklí komunikovat za použití jiného kódu nebo jinou formou než zbytek společnosti. Pro Romy je čeština tak, jak ji užívá majorita, často cizím jazykem. 

Takže je to vlastně jazyková bariéra?
Je to jeden z velkých problémů. Od první- ho ledna příštího roku zahajujeme výzkumný projekt prestižního evropského programu Horizon 2020 s názvem ISOTIS, kde jsme partneři po boku takových univerzit, jako je Oxford, a budeme se v něm zabývat zejména předškolním vzděláváním sociálně vyloučených. Ukazuje se totiž, že na většinu pozdějších problémů se začleňováním je zaděláno už v předškolním věku. 

Myslíte tím, že Romové typicky nechodí do mateřské školy?
Přesně tak. Ve věkové kategorii od tří do šesti let navštěvuje mateřské školy méně než třetina romských dětí. Když dítě prochází nevhodným nebo vůbec žádným předškolním vzděláváním, tak do první třídy nastupuje velmi znevýhodněné. Nemá základní návyky a nezná rytmus školního dne a někdy ho to natolik handicapuje, že už to nikdy nedožene. 

Proč většina romských dětí nechodí do mateřských škol?
Těch příčin je několik. Jednak je to z kulturních důvodů. Mít děti doma, je podle zvyklostí Romů normální, zejména pokud se matka doma stará o mladší sourozence. Do toho je tu historickými zkušenostmi daná nedůvěra Romů v české instituce, které se o ně několikrát velmi neblaze postaraly. Například v 50. letech 20. století škola fungovala jako místo, kde se děti de facto odebíraly rodinám, protože rodiče byli považováni za příčinu jejich nesprávného vývoje. Pak je tu i finanční bariéra. Mateřská škola přece jen něco stojí. No, a nakonec i možnost mateřských škol rodiče od přihlášení dětí odradit.

Co s tím?
Na to se budeme snažit odpovědět také v rámci již zmiňovaného výzkumu ISOTIS. Cílem ale samozřejmě není dosáhnout integrace tak, abychom kulturu Romů potlačili. Právě o to se pokoušeli komunisté před rokem 1990. Problém s Romy je dnes bohužel ten, že jejich tradiční kultura v žité podobě už příliš neexistuje. Právě kvůli různým sociálním experimentům se Romové ocitli v jakémsi vakuu, takže dnes už nemají ani svou tradiční, ani českou kulturu. My je tedy musíme podpořit při hledání jejich kořenů a nové identity.

Popsal byste se jako zastánce inkluze? Úplně stoprocentně mi to tak neznělo.
Jsem zastáncem toho názoru, že dítě má být vzděláváno v podmínkách, které jsou pro něj nejlepší, a s velkým důrazem na informované, promyšlené a svobodné rozhodnutí jeho rodičů. Právě ti by měli mít poslední slovo v tom, jestli jejich dítě půjde do běžné, nebo do speciální školy. A právě to jim bylo dosud mnohdy odpíráno. Na papíře se rozhodnout mohli, ale v praxi často ne. Doufejme, že současný vývoj přinese změnu právě zde. Seriózní možnost rodičovské volby a rozmanitost prostředí, ve kterém se dítě může vzdělávat, včetně propojení běžného a speciálního vzdělávání, je dnes trendem a otevírá se čím dál tím víc i v Česku.

Hlavní novinky