Přejít na hlavní obsah

AnotaceManakProf. PhDr. Josef Maňák, CSc. (1924) patří mezi přední české odborníky v oblasti obecné didaktiky. I přes svůj vysoký věk nadále působí na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, stále vydává odborné publikace a vede doktorské studenty. Jeho závěry jsou velmi ceněné zejména díky širokému rozhledu po všech pedagogických disciplínách, psychologii a filozofii. Celoživotními tématy jeho vědecké práce jsou problémy výukových metod, kurikula a otázky tvořivosti v moderní škole, ale i mnohé další.

Jak se člověk rozhodne, že se bude věnovat zrovna pedagogickému výzkumu?
Já beru život jako sled náhod. Prostě se to stalo. Vystudoval jsem češtinu a ruštinu na FF UK, potom pedagogiku a psychologii. Vlivem prof. Příhody jsem měl od začátku svého učitelování snahu nejen dobře učit, ale též edukační proces zkoumat. Prošel jsem postupně různými druhy našich škol, učil jsem 11 let. V roce 1960 jsem byl na základě konkurzu přijat na FF UP v Olomouci, v roce 1967 jsem přešel na Pedagogickou fakultu dnešní Masarykovy univerzity, tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Pak přišel rok osmašedesát a já dostal, jak se říká, přes prsty a nesměl jsem dvacet let publikovat a učit. Naštěstí jsem mohl zůstat na škole, sice v nejistém postavení (krátkodobé pracovní smlouvy), ale mohl jsem dělat zajímavou práci v Audiovizuálním centru univerzity.

Vedete Centrum pedagogického výzkumu na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Čím se tam zabýváte?
Jde v podstatě o tři proudy našeho zaměření. Na prvním místě je to vědeckovýzkumná práce zejména v oblasti obecné didaktiky. V současnosti zkoumáme problematiku kurikula, učebnic, výukový proces prostřednictvím videostudií aj. Velmi důležitá je také pomoc při vedení doktorských studentů. A protože se ve výzkumné práci zabýváme hodně vztahem obecné didaktiky a oborových didaktik, část naší práce spočívá i v podpoře oborových didaktiků na fakultě.

Jak je to s využitím výsledků pedagogického výzkumu v praxi?
To je otázka, kterou si také kladu, která nám bývá někdy vyčítána. Když si vezmu třeba knížku Problém domácích úkolů na základní škole, kterou jsem napsal, tak chtě nechtě musím přiznat, že kromě několika odborníků či pokročilých studentů zajímajících se u tuto problematiku si ji přečte málokdo. Běžní studenti, kteří musí obsáhnout především svůj obor, se k takovému typu publikace těžko dostanou. V tomto ale podle mého názoru i trochu selhává univerzita. Když napíšu a vydám takovou knihu na univerzitě, tak předpokládám, že se univerzita postará o propagaci, aby se o publikaci vědělo, a ne že skončí někde zapadlá mezi regály.

„Od začátku svého učitelování jsem měl snahu nejen dobře učit, ale též edukační proces zkoumat,“ říká Maňák. Foto: Ivana Rusková.
„Od začátku svého učitelování jsem měl snahu nejen dobře učit, ale též edukační proces zkoumat,“ říká Maňák. Foto: Ivana Rusková.

Zmínil jste publikaci Problém domácích úkolů na základní škole. Jaký je váš postoj k této problematice? Mají úkoly na základní škole význam?
Rozhodně mají svůj význam. Škola by neměla být jenom o tom, že si tam žáci přijdou něco poslechnout, ale je nezbytně nutné o učivu přemýšlet a procvičovat je. Ale všechno musí mít míru. Nesmí se z toho stát mechanická záležitost, něco, co je za trest. Sám jsem kdysi učil studenty, kteří hráli ragby, a vždycky o víkendu měli zápasy. Bylo mi jasné, že na pondělí jim prostě nemůžu dávat úkoly nebo s nimi psát test, protože byli celí domlácení a utahaní. A to jsem býval hodně přísný učitel. Takže hoši věděli, že já je takhle respektuji, a tak respektovali i oni mě. Takový pocit vzájemné důvěry a respektu mezi učitelem a žákem je hodně důležitý a z toho by měla vycházet i míra zátěže domácími úkoly.

Několik let se v České republice pracovalo na školské reformě, která se od letošního září začíná uskutečňovat. Jaký je váš názor na ni? Byla opravdu tolik potřeba?
Školská reforma je něco, co bylo rozhodně potřeba, abychom nezaostávali za pokrokovým světem a šli s duchem doby. S tím, co se člověk dočte v příslušných dokumentech, nelze, než souhlasit. Problém vidím spíše v realizaci. S ministerstvem školství i obecně s ministerským postem je ten problém, že na důležitých pozicích často sedí lidé, kteří nemají jasnou představu o současné pedagogice a psychologii. Školení učitelů svěřili manažerům, kteří podle mého názoru nezvládli pedagogickou problematiku a nepřipravili dobře učitele na to, co v praxi začínají realizovat. Nechci ale zobecňovat. Jsou školy, kde to klape, ale od učitelů a ze styku se školami také vím, se realizace občas skřípe.

Dá se nějak jednoduše popsat směr, jakým se školská reforma vydala? Lze tento nový systém popsat jako uvolněný?
Tady narážíte na jednu hodně důležitou věc. To tak často lidé právě vnímají. Tedy, že došlo k nějakému uvolnění či rozvolnění. A pak slyšíte různé nářky, že je to cesta do pekel. Problém je v tom, že se nevidí podstata věci. Totiž to, že jádrem reformy je individuální přístup, personalizace, důraz na rozvíjení dovedností a kompetencí, namísto pamětního drilu, který odpovídal tradici Herbatově a v něm už se pokračovalo i za minulého režimu. To všechno ale neznamená, že žák nebo student nemusí na konci svého studia dospět k důkladným znalostem. Neznamená to, že mizí řád a nastává chaos a libovůle. Změna je především v tom, že žáci a studenti se musí naučit být víc svobodní, ale i zodpovědní a hledat především svůj vlastní vnitřní řád. Jak jinak se ctí obstát v informační společnosti vědění? Je nezbytné víc vědět, mít přehled, ale hlavně být zodpovědný a tvořivý. Toho lze reforma dosáhnout.

Je toto i vaše životní filozofie?
Rozhodně ano. Člověk na sebe musí být náročný. Já kupříkladu už čtyřicet let cvičím jógu. Každé ráno půl hodiny. A to víte, že se mi někdy nechce, ale stejně cvičím. Ještě donedávna jsem dělal stojku na hlavě. Z toho máte radost, takový příjemný pocit. To už mi bohužel doktoři zakázali. Že bych prý taky už mohl zůstat v poloze mrtvoly.

ProfesorManak

Z médií je často slyšet, že si učitelé stěžují, že nejsou dostatečně motivováni k tomu, aby změny související s reformou přijali. Co si o tom myslíte?
To mohu potvrdit, ale to už je zas podle mého názoru jiný problém. Vidím to jako chybu těch učitelů. Hledají totiž nějakou vnější motivaci. Jenže pro to, aby člověk mohl dělat učitele, musí být motivován především vnitřně – tedy hledat motivaci sám v sobě. Jinak tu práci nemůže dobře dělat.

Je něco, co bylo v českém školství dříve a co podle vás dnes chybí?
Tak z komunistické éry asi na nic vzpomínat nemusíme. A nejsem zas takový pamětník, abych mohl úplně poučeně mluvit o první republice, ale co dnes chybí, je úcta k učitelskému povolání. To lze vidět už jenom z toho, jak dnes s učitelem komunikují rodiče a žáci. Je to hodně degradované povolání. Něco takového se napravuje jen velmi těžko, protože to odráží vlastně stav celé společnosti. Souvisí to trochu s tím řádem, o kterém jsme mluvili. Žijeme v postmoderně postrádající takřka jakýkoliv řád. Stačí se dneska podívat na televizi nebo sledovat politiku. Připomíná to trochu stav společnosti ve všech velkých historických říších před jejich zánikem. Tak uvidíme.

Napsal jste knihu Hodnocení učebnic. Jak jsou na tom naše učebnice?
Pamatuji si jednu komickou věc, ještě když jsem kdysi učil ruštinu, jak hloupě tam byly vymyšlené lekce. Jedna se jmenovala Dopis Antonína Zápotockého z vězení. O čem chcete na takové téma s žáky konverzovat? To vás pak napadají provokativní otázky: Jak se vám líbilo ve vězení? Což nebylo tehdy politicky přípustné. Ale vraťme se k hodnocení učebnic. O tom by se dalo mluvit hodně široce a dlouho. Jak jsem ukázal i ve studii o této záležitosti, velkým problémem jazykových učebnic bylo, že nebraly v potaz frekvenci slov. To znamená, že slova, která se zcela běžně v mluveném jazyce používají, chybějí a slova, která jsou naprosto okrajová, tam naopak najdete.

Jak vnímáte problematiku známkování ve školách?
Teď bylo na nižších stupních zavedeno ústní známkování, což je ale podle mě věc, která příliš problém známkování neřeší. Když řeknu někomu, že je hloupý, tak je to stejné, jako bych mu dal pětku. Problém vidím spíš v nespravedlivém známkování. Sám jsem dělal na toto téma průzkum. Zaslal jsem učitelům češtiny napsaný diktát s vyznačenými chybami a oni ho měli oznámkovat. Vrátily se mi známky v rozmezí od dvojky až po třikrát podtrženou pětku. Co k tomu víc dodat? I ve známkování se musí odrazit nová kultura učení, nová situace ve škole, o kterou usilujeme.

Jak dlouho ještě chcete zůstat pracovně aktivní? Netěšíte se už na odpočinek?
Už jsem měl v plánu skončit, ale nabídli mi, ať ještě zůstanu a pomáhám. Jsem rád, že na pracovišti mám velmi schopného nástupce, ale práce je všude hodně. V Centru pedagogického výzkumu řešíme náročné grantové projekty, založili jsme edici Pedagogický výzkum v teorii a praxi, vydáváme Bulletin atd. Plánů mám sám taky dost. Napsal jsem kdysi skripta Nárys didaktiky, která se pořád vydávají a jsou oblíbená, a to z jednoho prostého důvodu: jsou stručná. Ta bych rád ještě přepracoval. Ale samozřejmě jsou tu další věci: shrnout výsledky výzkumů o kurikulu, připravit širší veřejnosti publikaci o metodách a technikách vzdělávání atd. Někdy žertem říkávám, že bych chtěl být o 100 let mladší.

Máte při vší té práci čas na nějaké koníčky?
Ono když chce člověk dělat zodpovědně vědu a sledovat všemožné trendy, tak na nic jiného pořádně nemá ani čas. Dnes vychází tolik odborných publikací, že už musíte velmi pečlivě vybírat a číst jen nejdůležitější věci, i tak nestihnete pojmout všechno, co byste měli, abyste se pak ve své vědecké práci nekompromitovali. Dřív jsem se rád věnoval zahradě a turistice.

Hlavní novinky