Resilience je tak trochu módní slovo. O tom, co opravdu představuje a jak se dá na tento pojem označující schopnost překonávat strasti pohlížet, přijel na katedru mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy univerzity v říjnu přednášet izraelský sociální a klinický psycholog Reuven Gal.
„Termín resilience se začal používat teprve před dvaceti lety, aby nahradil související termíny jako zvládání, nastavení, adaptace, obnova nebo překonání obtíží. Termín samotný nám totiž dovoluje mluvit o překonávání problémů na více úrovních,“ vysvětluje absolvent doktorského studia na univerzitě v Berkeley a bývalý poradce izraelské vlády. Mluvit tak můžeme o individuální resilienci, kde sledujeme, jak jedinci překonávají problémy, o komunitní resilienci nebo také o národní.
„Když mluvíme o problémech nebo zlých časech, můžou být různých druhů. Ztráta v rodině, válka, autonehoda, kriminální činnost. Kromě krizí způsobených člověkem to mohou být i přírodní katastrofy jako zemětřesení, povodně a další,“ popisuje Gal a tvrdí, že resilience je schopnost, jak tyto těžkosti překonat pomocí kompetencí, jako je třeba leadership (vůdcovství). Zároveň je spojená i s určitým étosem. „Souvisí s optimismem a soustředěním se na naději, víru, že to bude lepší, namísto upínání se na to, že teď je to špatné.“
Příkladem národa s vysokou úrovní společenské resilience může být i Galův rodný Izrael. „V Izraeli máme mnoho malých městeček a vesnic, z nichž se některé nacházejí například v blízkosti Gazy a mnoho let trpí bombardováním a terorismem. Když tam ale přijedete, zjistíte, že většina tamních obyvatel nikdy ani nezvážila možnost, že by odešla na bezpečnější místo,“ poukazuje psycholog na resilienci tamních obyvatel.
Ta ale vyžaduje nějakou investici, musíte být na útoky připraveni, cvičit malé děti, jak utíkat do krytů, být připraveni vytvořit pohotovostní místnosti a tak dále. „Oni to dělají a stalo se to součástí jejich životů, je to pro ně normální, a proto tam stále žijí.“
Obdobná situace byla v Izraeli mnohokrát i na národní úrovni, kdy kvůli útokům zemřely tisíce lidí. „Udělali jsme na to výzkum a zkoumali jsme denní rutiny lidí, jako je užívání městské dopravy nebo návštěvy nákupních center, kde se bombové útoky odehrávaly také. Zjistili jsme, že provozování těchto aktivit se nezměnilo. Vždy po útocích byl sice pozorovatelný pokles, který se ale vždy během pár dní vrátil do normálu,“ ilustruje resilienci izraelské společnosti Gal. „Je to zkrátka schopnost pokračovat v životě, i když se vám stane něco zlého.“
Při debatách o resilienci se studenty Fakulty sociálních studií MU Gal narazil na argument, že v České republice nemáme hrozby jako terorismus nebo války a nemusíme tedy projevovat resilienci. „Na to jsem jim ale řekl, že mají přece také život, který doprovází obtíže, ztráty blízkých, mohou dostat rakovinu a tak dále,“ poznamenává Gal, podle něhož je tedy možné projevovat resilienci i zde. Včetně národní úrovně, kde by se prvky resilience jako optimismus nebo leadership mohly projevovat výrazněji.
Vojenská a občanská služba
Reuven Gal stojí za konceptem Národní občanské služby v Izraeli. „V Izraeli jsou dva typy služby – vojenská a občanská. Většina mladých lidí, mužů i žen, povinně vykonává vojenskou. Je nutné si uvědomit, že taková služba v zemi jako Izrael nejsou jen přehlídky, je to něco velmi vážného, při čem můžete přijít o život,“ vysvětluje psycholog.
Vojenská služba však není jen o obraně vlasti, je kladen důraz i na utváření osobnosti toho, kdo se jí účastní. „Setkávají se zde lidé z různých úrovní společnosti, z měst a vesnic, věřící a nevěřící a podobně. Mladé lidi to učí být nezávislými, rozhodnými, kreativními, podnikavými a inovativními, protože se neustále nachází v nejistém prostředí,“ vyjmenovává Gal.
Někteří ale vojenskou službu navštěvovat z různých důvodů nemohou a bylo by nefér, kdyby nedělali nic, proto vznikla Národní občanská služba, kterou Reuven Gal založil a několik let řídil. „Mohou dva roky pomáhat v nemocnicích, školách, při ochraně přírody, starat se o přeživší holocaustu a tak dále. Je to stejný závazek jako vojenská služba,“ upozorňuje Gal. „Těmito činostmi přispíváte k pocitu náležitosti ke komunitě, k resilienci.“
Z Brna, kam přijel předníšet, je izraelský odborník nadšený. „To město je plné života, plné studentů a je zde mnoho krásné architektury,“ obdivuje Gal moravskou metropoli. Jedna věc ho však zpočátku zarazila.
„Když vstoupíte do třídy v Izraeli, začnete učit a stanovíte nějakou tezi, prakticky okamžitě se někdo začne ozývat s protiargumentem a začne diskuze. Tady, když jsem vznesl otázku, bylo ticho. Až později jsem si uvědomil, že je to zde normální,“ uznává psycholog a upozorňuje, že časem v pozdějších lekcích se studenti zbavili stydlivosti a když s nimi začal sdílet své osobní zkušenosti, sami se rozmluvili.
