Přejít na hlavní obsah

Mýty kolem stárnutí brání efektivním zásahům

Zatím toho víme víc o vesmíru než o tom, proč vlastně člověk stárne, komentuje Lucie Vidovičová z Ústavu populačních studií Fakulty sociálních studií MU.

Pohyb po městě je pro mnoho seniorů problematický.

Mám dojem, že čím déle studuji sociologické aspekty stárnutí (a letos to bude 23 let), tím méně toho o stárnutí vím. Přesněji řečeno, tím více vím o nesmírné heterogenitě žité zkušenosti seniorů a seniorek a tím méně pro tyto zkušenosti nacházím vhodné škatulky, do kterých by šlo stárnutí nacpat.

Naši kancelář 3.62 jsme s kolegyněmi nedávno s odkazem na Jirotkův satirický román překřtily na Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru. Do jednoho velkého šanonu nadepsaného „Mýty“ jsme začaly sbírat různé výroky a prognózy. Nějak se nám ty potvůrky začaly množit. Třeba že stárnutí populace nevyhnutelně změní náš trh práce. Faktem přitom je, že vůbec netušíme, jak takový budoucí trh práce bude vypadat a jakou část produktivity převezme třeba umělá inteligence a robotizace.

Dalším je, že naše společnosti budou stárnout stejným tempem jako doposud a to bude nevyhnutelně důvodem pro krach důchodového systému.

Tak za prvé: Demografické prognózy mluví o lidech, ne o pracovní síle. Předpokládat, že všichni od věku 15 let pracují a nikdo po 65. roce věku nepracuje nebo se jinak nepodílí na DPH, je při vzdělanostní expanzi a rozvolnění věkových norem představa docela zkreslená. Také se zapomíná, že poslední velkou ekonomickou krizi jsme prožili, když byly světové společnosti demograficky velmi mladé.

Za druhé: Velká Británie začíná sledovat a hlásit, že proti všem očekáváním se strmý nárůst naděje na dožití zastavuje a v některých skupinách se dokonce roky získané ve 20. století zase začínají ztrácet. Může se to stát i nám? Nevím, ale možné to je a je to varianta, se kterou, pokud je mi známo, zatím žádná z projekcí nepočítá. Navíc jak britská zkušenost, tak naše výzkumy naznačují, že je to nezřídka i otázka sociální nerovnosti. V budoucnosti bude mladistvost a lepší naděje na dožití silnou novou formou kapitálu, stejně jako možnou osou exkluze a diskriminace. Ale víte, že toho zatím víme víc o vesmíru než o tom, proč vlastně člověk stárne?

Myticky se mluví i o vlastní budoucnosti stárnutí – podle posledních populačních prognóz Českého statistického úřadu z roku 2018 bude tím „nejhorším“ rokem z pohledu stárnutí rok 2059, kdy se příslovečnými seniory stanou lidé narození před rokem 1994. Pokud se nenastaví řád umírání jinak, bude tato skupina představovat závratných 30 % české populace v počtu nějakých 3,2 milionu osob. Ale protože sociologický pohled je vždy o kontextu a komparaci, není od věci se podívat za plot – třeba v Japonsku dosáhli tohoto podílu už v roce 2018 (přesněji 28,1 %) a 3 miliony seniorů už měli taky – před deseti lety! Ale ne čiperných 65letých jako čekáme u nás, ale 85letých a starších, kde už riziko potřeby nějaké pečovatelské podpory přece jen roste. Mnoho toho o Japonsku nevím, ale naposledy, když jsem se dívala, nebylo zhroucené ani ekonomicky, ani kulturně.

K Vánocům jsem dostala tričko s nápisem S grantovými projekty je potíž – pokud problém vyřeším, jsem bez práce. Jak tedy naložit s tímto zjevným paradoxem, že nepovažuji stárnutí za problém, a přesto jej takto chci před grantovými agenturami i veřejností prezentovat?

Odpověď je právě v té v úvodu zmiňované různorodosti. Správně nastavená, každému věku přátelská společnost si s nárůstem podílu seniorů a seniorek poradí, ale úkolem naší generace je budování cesty. Cesty k věkové přátelskosti, k uznání hodnoty života, i když není v produktivní fázi, k ocenění pečovatelské role a boj za zvyšování kvality života spíše než ekonomického růstu za každou cenu. To vše při rozpoznání, že univerzalistická, genderově a kulturně necitlivá řešení nemohou fungovat.

Projekty, které se věnují seniorským tématům, nastavují společnostem neúprosné zrcadlo. Příkladem je třeba nový projekt konsorcia sedmi evropských zemí s akronymem GENPATH, který MUNI s podporou Technologické agentury ČR vede a zaměřuje se na hledání komplexních vztahů raných příčin a dlouhodobých následků osamělosti na oblasti, jako je zdraví a životní pohoda. Nějakou formou sociální exkluze ze sociálních vztahů trpí až 20 % lidí v pozdějších fázích života. Přitom osamělost je rizikovým faktorem pro řadu somatických onemocnění a její sociální podmíněnost zase komplikuje ošetření řady základních i nadstavbových potřeb.

Pokud se nám podaří vytvořit návrh podpůrného systému, který by přispěl ke zmírnění incidence osamělosti, nevyřešili bychom tím sice problém stárnoucích společností, ale mohli bychom pomoci zabít alespoň několik much jednou ranou.

Autorka působí na Ústavu populačních studií FSS MU.

Hlavní novinky