Chceme-li psát správně podle pravidel českého pravopisu, je potřeba se mnoho věcí naučit nazpaměť. V jazyce totiž často neplatí jednoduchá pravidla. Jedním z takových případů je i minulý čas slovesa zapomenout, tedy tvar zapomněl nebo také vzpomněl, připomněl apod. Proč se v nich vlastně píše ono n? Ačkoliv nám už na základní škole vysvětlili, čím se řídit, pravda o původu je jako obvykle komplikovanější.
Pokud se nemá člověk spoléhat jen na svou paměť a chce nějakou pomůcku, udávají se nejčastěji dvě příbuzná slova, podle kterých psaní odvodit – zapomene a pomni – v nich dotyčné n slyšíme, a proto i píšeme. Zatímco první případ se snaží výsledku dosáhnout správným postupem, avšak vlastně zavádějícím způsobem, druhý případ si bere na pomoc slovo vzdáleně příbuzné, což by v jiných případech znamenalo chybu – například bychom nenapsali správně tamější, protože přece známe i tvar tamní.
Abychom pochopili, kde se ono n ve skutečnosti bere, můžeme se podívat na slovesa tzv. druhé slovesné třídy, kam zapomenout patří. Nejvhodnějším vzorem je minout, ale ten nás s minulým časem minul k požadovanému tvaru s -mně- nepřiblíží. A nepomohou nám ani vzory tisknout a začít. Kdybychom totiž vzali v úvahu staročeský tvar (oni) začěli, mohli bychom se dostat k nesprávnému zapoměli.
Kde se tedy vzala podoba zapomněl? Není to nějaká tradovaná chyba? Jak se to vezme. Když budeme sledovat podoby slovesa zapomenout v dochovaných textech z dob, kdy se ještě skupina mě vyslovovala jako [mje], narazíme vždy na podobu zapomněl. Není ale možné, aby ve 14. století vznikla chyba u slovesa zapomenout, a přitom zůstala bezchybně zapsaná slova jako rozuměti, měsíc, měkký nebo čtvrtý pád zájmena já – mě.
Vyřešit problém s n nám nakonec pomůže polština jakožto jeden z češtině nejpříbuznějších jazyků. Polsky zapomenout je zapomnieć, v přítomném čase (ty) zapomnisz, čemuž by v češtině odpovídala hypotetická podoba zapomníš. Co z toho odvodit? Že musíme hledat v tzv. čtvrté slovesné třídě. V ní najdeme zastaralé sloveso mnít a ještě zastaralejší odvozená slovesa domnít a pomnít s tvary minulého času mněl, domněl a pomněl. Jejich rozkazovací způsob je mni, domni, pomni! Od slovesa domnít jsou pak odvozena slova domnělý a domněnka nebo dnešní sloveso domnívat se.
Sloveso pomnít pak nejen dalo vzniknout pomněnce, také se díky velmi podobnému významu pomíchalo se slovesy jako vzpomenout, rozpomenout se a od nich se jeho vliv dostal i ke slovesu zapomenout. Takže zatímco v přítomném čase zůstaly očekávané tvary jako zapomenu, zapomeneš, minulý čas se přiblížil slovesu pomnít, tedy pomněl a od něho zapomněl.
Budete-li se tedy příště rozhodovat, zda ve slově zapomněl napsat „mně“, či „mě“, pomněte, že jest to stará zvláštnost, při které nám žádná školská poučka celý problém neosvětlí.
Autor je doktorand v Ústavu českého jazyka Filozofické fakulty MU.
