Lidská paměť je výjimečná. Víte, že si dokáže uchovat okamžik, co jste konkrétně prováděli při významných historických událostech? Američané si vybaví, co dělali 22. listopadu 1963 při atentátu na prezidenta Kennedyho. Lidé v Československu si vzpomenou, kde byli a jak reagovali 21. srpna 1968 při vpádu sovětských vojsk.
Namítáte, že tohle jsou chvíle, o kterých by mohli vyprávět spíš vaši prarodiče? OK. Posuňme se vpřed. Snad každý, kdo před 17 lety dokázal vnímat okolní dění, si uvědomí, kde trávil čas při teroristických útocích na World Trade Center v New Yorku.
Dobře, a co nějakou českou událost z novodobých dějin po rozdělení Československa? Troufnu si zmínit olympijské finále hokejového turnaje století v Naganu 1998. „Ten turnaj zůstane v národu dlouho,“ tvrdil Vladimír Růžička mladší při nedávném povídání k dvacetiletému výročí od největšího sportovního úspěchu v samostatné historii země. Jako devítiletý capart fandil tátovi, který v Naganu jako kapitán vedl Jágra, Haška a spol. Přesně si vybavuje, jak většinu finále proseděl u televize, než se vydal na vlastní zápas přípravek.
Pamatuje si taky, jak po příletu českých reprezentantů z Japonska seděl s tátou v autobuse a nevěřícně hleděl z okna. Chladný únorový večer obsypaly cestu z letiště do pražského centra špalíry lidí. „Nevím, co by se muselo stát, aby se tohle zopakovalo,“ zauvažuje Růžička, z něhož také vyrostl profesionální hokejista, hrající nejvyšší českou soutěž za Chomutov.
Zůstaňme u jeho slov. Schválně, dovedete si vy sami vybavit jakoukoli událost, která v posledních dvou dekádách v tuzemsku vyvolala větší ohlas, pospolitost nebo národní hrdost?
Jistě, konaly se koncerty, happeningy, připomínkové akce či demonstrace. V dnešní rozmanité společnosti, v níž přibývá nejrůznějších názorů a přesvědčení, však nenajdete akci, která by Čechy tak sjednotila. V tom je kouzlo a moc sportu. Dokáže socializovat, pohltit, nadchnout a zaujmout třeba i ty, kteří by stěží chytili plachtící míč do náruče.
I proto se po konci zimní olympiády v Koreji tísnily tisícovky lidí na Staroměstském náměstí. Pocitová teplota klesala pod minus deset stupňů, ale lidé chtěli zatleskat Ester Ledecké, olympijské šampionce a nové české sportovní kometě. Obojživelnice, co na zasněžených svazích bravurně zkrotí lyže i prkno, se stala tématem nedělních rodinných obědů. Nenajdete Čecha, který by nezaznamenal její triumfy.
Myslíte si, že by se podobný humbuk strhl kolem úspěšného lékaře, vynálezce, vědce nebo státníka, jejichž počínání je z objektivního hlediska pro společnost prospěšnější? Bohužel ne. Rozhodně ne. Sport zůstane sportem, byznysem, zábavou pro masy, zdrojem obživy nebo prostředkem ke zdraví a kráse.
Zároveň ale v globalizovaném světě a zemi, kde se na nejvyšších pozicích vytrácí přirozené autority a slušnost, dokáže vyvolat pocit sounáležitosti. Aspoň na chvíli.
Proto je sport fajn.
Autor je doktorand Fakulty sportovních studií MU.