Otázka politické korektnosti a jejího vztahu ke svobodě slova získává ve veřejném prostoru stále více na důležitosti. S tím souvisí palčivé téma zdánlivě klesající schopnosti lidí vést o společenských otázkách konstruktivní diskusi – zdánlivě, protože procento jedinců toho schopných patrně zůstává konstantní, ale díky dostupnosti a stoupající roli nových médií za posledních pár let prudce vzrostlo procento těch, kdo zaměňují diskusi za příležitost pro „přeřvávání“ a urážení názorového protivníka. Tomuto trendu evidentně pomáhají algoritmy, které prohlubují takzvané sociální bubliny, čím dál tím izolovanější skupiny, neschopné (protože nezvyklé) naslouchat. Diskuse ztrácí funkci „setkávání“ s tím druhým, rozdílným, a stává se naopak příležitostí k potvrzení vlastního, názoru, který je častěji výsledkem emocí než kritické reflexe. Špičkou ledovce je pak téma mediálního lynče.
Dva nejnovější známé příklady aktuální situaci dobře ilustrují: J. K. Rowlingová, která se opakovaně dostává do konfliktu s transgender komunitou kvůli svému zastávání teze o biologické povaze pohlaví, nedávno na Twitteru zesměšnila obrat „lidé, kteří menstruují“ a vysloužila si tím mimo jiné i odmítnutí od předních potterovských fanouškovských webů. Zhruba ve stejné době se rozhořel mediálně méně vděčný, ale pro akademickou komunitu důležitější skandál kolem amerického profesora chemie českého původu Tomáše Hudlického, který v prestižním časopise Angewandte Chemie publikoval více názorový než odborný článek o aktuálních problémech svého oboru, kritizující mimo jiné údajné zvýhodňování menšin v personální politice univerzit a prosazující bezpodmínečnou oddanost a poslušnost studentů vůči jejich profesorovi.
Hudlického případ stojí za pozornost pro silnou reakci, kterou v samotném časopise i odborných kruzích vyvolal: článek byl stažen, editoři přišli o své pozice, s externími recenzenty byla rozvázána spolupráce a 16 ze 44 členů mezinárodní odborné rady v pohoršení nad tím, že článek byl vůbec publikován, rezignovalo na své členství.
Oba případy se odvíjely a dále odvíjejí podle podobných principů. Problémem Hudlického (podobně jako Rowlingové) je zejména to, že povyšuje svou individuální zkušenost na obecnou rovinu a své subjektivní laické názory vydává za verifikovatelná data, aniž by se seznámil s relevantními vědeckými studiemi ke společenskému tématu, k němuž se vyjadřuje (například ZDE nebo ZDE), což by si jakožto uznávaný chemik ve svém vlastním oboru patrně nedovolil. Problémem na straně vedení časopisu je zbrklé stažení článku a téměř rituální sypání si popelu na hlavu.
Zarážející jistě je, že ani editoři ani recenzenti nevěnovali pozornost tomu, že část inkriminovaného článku se týká nikoli chemie, ale sociologie vědy, a nekonzultovali text s příslušnými odborníky. (Na jejich obhajobu lze ovšem uvést, že kritizovaná část je jen zlomkem textu, jehož převážná většina se věnuje otázkám Hudlického specializace.) Problémem celého akademického světa pak je to, pokud už se stalo, že článek byl zveřejněn včetně vědecky nepodložených laických názorů (není to poprvé ani naposled), jeho překotné stažení z webu časopisu (text je stále k přečtení ZDE) a padání hlav připomíná spíš hon na čarodějnice než krok na podporu slabších a kulturní diverzity, které západní společnost právem považuje za své bytostné hodnoty.
Místo konstruktivní diskuse o navýsost důležitých a aktuálních tématech, na kterých se evidentně většina západní společnosti není schopna shodnout, se stahují články a odvolávají editoři. Místo toho, aby silně zazněl hlas odborníků (v případě Hudlického sociologů a psychologů), kterému budou laikové (v tomto případě chemici) s otevřenou myslí naslouchat, se píší otevřené dopisy a petice na podporu svobody projevu a následně někteří signatáři své podpisy stahují z obavy, že se neocitli v „dobré společnosti“.
V době, kdy se debaty o společenských otázkách čím dál častěji podobají spíš kulturní válce, získává třetí role univerzity obzvláštní důležitost. Nezanedbávejme ji. Součástí našeho vzdělání a každodenní pracovní rutiny je schopnost vyhledávat a vyhodnocovat relevantní data a informace, argumentovat v odborných otázkách, vést debatu ad rem, nikoli ad hominem. Vstupujme také do veřejné debaty tam, kde k ní díky své odbornosti můžeme obohatit. Nebuďme političtí, ale ukazujme, že názory založené na překonaných nebo přímo nepravdivých datech není potřeba násilím umlčovat, ale lze je rozumnými argumenty vyvracet. A naopak, nezapomínejme naslouchat odborníkům v tématech, pro která potřebnou erudici postrádáme. Pomůžeme tím kultivovat jak veřejný prostor, tak naše vnitrouniverzitní prostředí.