Titulek tohoto textu možná zní jako název nějaké více nebo méně povedené moderní pohádky, příliš jasný ale pravděpodobně zatím není. Pokud však nejasný zůstane i po přečtení textu, jednak to znamená problém (především tedy můj, jako autora), jednak se tím neúmyslně podařilo ilustrovat hlavní téma příspěvku.
Jazyková kultura jako odborná disciplína zabývající se z různých hledisek úrovní toho, co vypustíme ze svých úst nebo ze svých psacích nástrojů, je nejspíš pro většinu z nás alespoň zhruba představitelná, zmíněná desetimilióntina úzu už možná méně, a přitom právě k ní máme velice blízko – stačí se podívat do zrcadla. V případě češtiny jako jazyka se zhruba deseti milióny rodilých mluvčích je tou jednou desetimilióntinou totiž každý z nás.
A většinou jsme desetimilióntinami dost aktivně se o jazyk zajímajícími – do libovolného internetového vyhledávače stačí zadat spojení jako „stav jazyka“, „úroveň jazyka“, „kultura jazyka“ a už na nás vyskakují stovky, tisíce a desetitisíce výsledků. Jak lze tedy blíže charakterizovat spojení prvků uvedených v názvu? A existuje vůbec něco jako zaručený recept na dobrou úroveň jazykových projevů?
V první řadě je určitě nutné stanovit si kritéria, podle nichž úroveň jazykových projevů budeme posuzovat. Na první pohled to může vypadat jednoduše – ohlídáme si i/y, interpunkci, možná ještě několik dalších drobností a máme to. Jenže spisovnost je pouze jedno z možných kritérií, někdy dokonce vystupuje spíše ve vedlejší roli. I text, který je plně spisovný, totiž může být naprosto nesrozumitelný, nepřehledně uspořádaný a nejasně formulovaný (otázku věcné správnosti pro jistotu raději nechme stranou). Moderní jazyková kultura proto už poměrně dlouho jako kritérium jazykové úrovně projevů používá spíše adekvátnost – tedy jestli např. to, co se v nich sděluje, proč se to sděluje a komu se to sděluje, odpovídá konkrétnímu způsobu, jakým se to sděluje. A pojem v domácím prostředí poměrně tradiční, totiž jazykový cit, pak bývá vymezován nikoliv jako výsledek nějakého zázračného osvícení, ale jako výsledek vědomého osvojení jazyka, jako výsledek cílevědomé práce dotyčného autora.
Takže to, co podle titulku mohlo vypadat trochu jako pohádka, nakonec končí zmínkou o práci, což se na první pohled zdá na tak malé ploše jako hodně velký skok. Když se však vrátíme do mladších let: copak hrdinové pohádek nemuseli zpravidla tvrdě pracovat a bojovat, aby si zasloužili princeznu (a půl království atd.)? A proč by tomu právě v jazyce mělo být jinak?
Michal Křístek,
Ústav českého jazyka FF MU