Na začátku listopadu poslanecká sněmovna schválila zvýšení sazeb daně z přidané hodnoty o jeden procentní bod na 15 a 21 %. Průměrná česká domácnost tak podle odhadů zaplatí měsíčně o necelých dvě stě korun navíc. To nevypadá nijak hrozivě, ale je to v současné situaci české ekonomiky opatření rozumné?
Žádný ekonom nebo i alespoň trochu ekonomicky smýšlející občan nebude zpochybňovat snahu vlády v rozumném časovém horizontu zkonsolidovat veřejné finance a snížit deficity státního rozpočtu. Jako problematický vnímám způsob, jakým se tato politika provádí.
Schválené daňové korekce přicházejí v situaci, kdy se hrubý domácí produkt podle předběžných údajů Českého statistického úřadu ve třetím čtvrtletí snížil o 0,3 % ve srovnání s předchozím čtvrtletím, meziročně se pak snížil o 1,5 %. Česká ekonomika tak setrvává v recesi, zatímco sousední státy (snad kromě Rakouska, které stagnuje), vykazují známky menšího či většího oživení.
Příčinou poklesu české ekonomiky je ochabující poptávka, konkrétně nižší investice firem a spotřební výdaje domácností. Schválené zvýšení DPH, i když samo o sobě není nijak likvidační, může klesající tendenci vývoje spotřebních výdajů dále prodloužit. Vývoj investičních a spotřebních výdajů v ekonomice totiž významně ovlivňují psychologické faktory v podobě očekávání. Zvýšení DPH pak v kombinaci s dalšími špatnými ekonomickými zprávami přispívá k přetrvávání negativních očekávání, jejichž existence sama o sobě je jednou z příčin současné recese.
Přístup vlády k ekonomickým otázkám podle mého názoru bohužel někdy připomíná spíše kvalifikovaného účetního než odpovědného národohospodáře, kdy navrhované kroky nejsou součástí promyšlené hospodářsko-politické strategie, ale souborem opatření ad hoc. Ta jsou v tomto případě zdůvodňována zaklínadlem v podobě maximálně stomiliardového schodku, což je neadekvátně prezentováno jako jakási fundamentální a nepřekročitelná hranice. Absence dlouhodobější koncepce hospodářské politiky a její neustálé změny přispívají k nejistotě ekonomických subjektů, která ekonomice způsobuje nezanedbatelné náklady.
Stabilizace veřejných financí by měla být prováděna jako součást dlouhodobé hospodářsko-politické strategie, která bude vytvářet podmínky pro obnovení a udržení ekonomického růstu. Výsledkem nutných strukturálních reforem včetně zvýšení efektivnosti veřejného sektoru a celkové kultivace institucionálního rámce by byla také zajímavá úspora ve výdajích státního rozpočtu, aniž by muselo být přikročeno k plošným škrtům.
To však vyžaduje dlouhodobou koncepční a trpělivou práci. Politici mají bohužel tendenci sahat k jednodušším řešením.
Autor je odborným asistentem na katedře ekonomie Ekonomicko-správní fakulty MU