Na začátku ledna se v médiích objevila zpráva o zneužití facebookového profilu bývalého eurokomisaře Vladimíra Špidly. Neznámý hacker se přihlásil do Špidlova účtu a pod jeho jménem publikoval články a videa s antisemitskou tematikou. Podobný scénář může v budoucnu potkat i ty uživatele, kteří nejsou právě profesionálními politiky nebo celebritami.
Společně se stoupající ochotou uživatelů publikovat na internetu detaily z jejich osobního života narůstá i počet těch, kteří tyto informace využívají k nejrůznějším pochybným a kriminálním aktivitám.
Pro ilustraci, v roce 2006 sdíleli uživatelé Facebooku své kontaktní a osobní informace nejčastěji výhradně se svými přáteli. O čtyři roky později však většina uživatelů tyto informace sdílela již s celým vnějším světem. Dnes není problém vytvořit si na Facebooku profil a mít během pár chvil stovky přátel. Na samostatný komentář by vystačilo i téma veřejných webových fotoalb. Předpokládám, že dnes již nikdo nemůže ani tušit, kde všude se jeho fotky nacházejí, případně v jakých situacích je na nich zachycen.
Ale jak z toho všeho ven? Paranoidní přístupy a odmítání veškerých internetových služeb nejsou řešením. Je však rozumné si uvědomit, že cokoliv umístím na web, napíši do diskuze nebo i pošlu obyčejným e-mailem, to jsem v podstatě nevratně zveřejnil.
Víte například o tom, že při běžné e-mailové komunikaci prochází vaše zpráva sítí naprosto otevřeně? Kdokoliv, přes nějž tato zpráva prochází, si ji může přečíst, zduplikovat, nebo dokonce pozměnit její obsah a vy se o tom ani nemusíte dozvědět. Řešení tohoto problému existuje v podobě digitálních podpisů. Jaké procento uživatelů je však reálně používá?
Když už prostřednictvím internetu sdílíme nějaký obsah, je dobré tento obsah i adekvátně chránit. Podvodníci přicházejí se stálé promyšlenějšími způsoby, jak uživatele přechytračit, ale některé „triky“ fungují dlouhodobě.
Achillovou patou většiny uživatelů bývají hesla. Heslo by mělo být dobře zapamatovatelné pro člověka a velmi těžce uhodnutelné pro stroj. Většinou však bývá opak realitou a uživatelé se utápějí v heslech obsahujících všemožné speciální znaky a číslice a nezřídka pak končí s heslem přilepeným na papírku k monitoru. Sdílení hesel mezi službami nebo tzv. „recyklace“ hesel jsou jen další z „tradičních“ prohřešků uživatelů.
Osobně doporučuji pracovat na internetu obezřetně. Paranoidním odsuzováním technologií bychom se připravili o výhody, které nabízejí. Naopak přehnaným „hujerstvím“ ze sebe vytváříme snadný terč – internetovou ovečku pro internetové vlky.
Autor je pracovníkem Ústavu výpočetní techniky MU