S těžko proniknutelným prostředím policie se dennodenně dostává do kontaktu doktorandka Fakulty informatiky MU Kristína Zákopčanová. Díky projektu, který financuje ministerstvo vnitra a řeší se na Ústavu výpočetní techniky MU, pomáhá vymýšlet systém pro vizualizaci dat použitelný při kriminálním vyšetřování.
Když člověk o práci Kristíny slyší poprvé, chtě nechtě si vzpomene na všemožné kriminální seriály. Sama mladá doktorandka tyhle představy ale trochu brzdí.
„Nejdřív jsem to tak vůbec nevnímala, až později, když jsme se s policisty bavili, mi došlo, že opravdu navrhujeme něco, co by se používalo při vyšetřování. Nepředstavujte si ale nic divokého, říkají nám jenom to, co musí, žádné podrobnosti a už vůbec ne tajné informace,“ směje se Kristína, kterou na tom celém těší hlavně to, že dělá něco, co lidem opravdu usnadní práci. Navíc v dost zásadní sféře života.
Že se k něčemu takovému nachomýtne, ji třeba na bakalářském stupni studia rozhodně nenapadlo. V bakalářce se zabývala tématem, u kterého jí později došlo, že ji vlastně ani nebaví, a tak potom hledala něco úplně jiného, čemu by se chtěla věnovat i ve svém volném čase.
Už předtím ji zajímala práce Barbory Kozlíkové z katedry počítačové grafiky a designu, a tak si s ní domluvila konzultaci u kafe, což byl začátek jejich spolupráce. Právě Kozlíková Kristínu zapojila do projektu pro ministerstvo vnitra, který vede Tomáš Rebok.
Odborníci z Fakulty informatiky a Ústavu výpočetní techniky MU vychází z toho, že policisté při vyšetřování skládají dohromady spoustu zdrojů a různorodých informací. Mají na to řadu izolovaných nástrojů, které spolu navzájem nespolupracují, a některé už navíc mají modernější a efektivnější varianty.
„Naším cílem je zmapovat, jaké přesně mají potřeby, v čem bychom jim mohli pomoct, a navrhnout co nejefektivnější řešení,“ mluví za celý tým Kristína, která má na starost konkrétně formy vizualizace získaných informací. „Můžou to být data o jednotlivcích, událostech, poznatky z terénu nebo bankovní zprávy. To všechno se dá uspořádat do jednoho systému a prezentovat vizuální formou, takže člověk může najednou vidět souvislosti, které mu předtím nedocházely.“
Kristína už pro policisty pracuje nějaký čas, v červnu odevzdala diplomku, která její práci rekapituluje. Prošla si samozřejmě procesem, kterým si musí projít každý, kdo se snaží spojit dva do té doby nepropojené obory: Jedna strana chce zlepšit svoji práci a chce to po druhé straně, jenže neví, jaké k tomu existují možnosti. A druhá strana zase netuší, jak práce těch prvních konkrétně vypadá, a tím pádem co konkrétně je možné nabídnout. Informatici to v tomto případě překonávají spoustou společných schůzek, prezentováním nápadů a jejich neustálým překreslováním.
„Vždycky, když něco hodíme do koše, přijdeme přitom na jiné důležité téma, ke kterému se musíme nějak postavit,“ podotýká Kristína. Musí se řešit, jak data skládat, kdo k nim bude mít přístup, jak označovat informace, které ještě nejsou stoprocentní, nebo jak se budou výsledky exportovat dalším orgánům činným v trestním řízení. Konkrétní podoba výsledku, kterým by mohl být program, jež budou mít všichni policisté nainstalovaný na počítači, už ale nebude úkolem fakultních výzkumníků. Ti dodají především know-how, jak by všechno mělo vypadat.
Sama Kristína přiznává, že dřív ji při práci občas štvalo, že ideální výsledek nejde navrhnout hned, ale musí se k němu dojít postupnými kroky a zahazováním starších, ne úplně vyhovujících variant. „Po těch pár letech už to ale beru tak, že je to běžná součást mojí práce, součást objevování a že nic není úplně špatně. A pokud něco zahodíme, znamená to, že se nám tím ukázala lepší cesta.“