Svatojakubská pouť je síť dvanácti různě dlouhých cest, které se táhnou po celé střední Evropě, cíl mají ale společný, katedrálu v Santiago de Compostela. Vybírat můžete podle toho, co máte v přírodě rádi. Ať už jsou to hory, oceán, nebo nekonečná pole. Každá z cest je jiná, a tak si na své přijde každý.
Já si vybral osm set čtyřicet kilometrů dlouhé Camino del Norte (Severní stezka), které se táhne od hranic s Francií až do Santiago de Compostela podél severního pobřeží. Je to cesta plná hor, a tedy i krásných výhledů. Nemám rád vysoké teploty, takže mi časté koupání v Atlantiku připadalo jako dobrý nápad. Navíc chladnější vzduch proudící od oceánu dělá celodenní chození o něco příjemnější. Jako další výhodu jsem vnímal méně lidí. Oproti proslulé Francouzské stezce tady za normálních okolností není problém sehnat ubytování. Jak jsem ale po prvním týdnu zjistil, okolnosti se mění. Roky 2023 a 2024 jsou pro církevní svět jubilejní, což přilákalo mnoho lidí z celého světa a z pohodového výšlapu se stal závod, ve kterém na vítěze čekala v cíli pohodlná postel a sprcha. Poražený si ustlal zpocený na zemi. K ubytování slouží takzvané Albergue, ubytovny pro poutníky. Místo v nich za malý poplatek dostanete pouze po předložení kredenciálu, což je karta, do které každý den musíte dostat jedno razítko, abyste doložili, že cestu opravdu jdete. Razítka získáte v kavárnách, infocentrech nebo kostelech.
Oproti jiným dálkovým pochodům se není potřeba obávat toho, že vám dojde jídlo nebo voda. Cesta totiž vede skrz vesnice i velká města, kde je všeho dostatek. Záleží jen na vás, kolik jste ochotni za jídlo utratit, a co chcete jíst. Máte možnost vařit, kupovat rohlíky s paštikou v místním maloobchodu, nebo si zajít na luxusní večeři do restaurace.
Osobně mám nejraději low cost cestování, proto jsem skoro každý den vařil na plynovém vařiči a spal ve stanu. Stanování mimo kempy je ve Španělsku zakázané, ale po promluvě s místními jsem zjistil, že pokud se jedná opravdu jen o přespání, nikdo policii volat nebude. Navíc se neochudíte o zážitky jako je ranní návštěva divokého prasete.
Lidé jsou tam velice přátelští, jak poutníci, tak i místní. Ani nespočítám, kolikrát se mi stalo, že jsem ve městě zabloudil a než jsem stačil otevřít mapu, postarší dáma mi z lavičky ukazovala směr svou holí. Bál jsem se pocitu osamělosti, protože jsem na cestu vyrazil sólo. Být na Caminu osamělý je ale skoro nemožné. Každý den potkáte mnoho lidí se stejným cílem, a to je něco, co vás spojuje a díky čemu je o dost lehčí se spřátelit. Za měsíc strávený na cestě jsem tak nasbíral veliké množství kontaktů v různých zemích světa a zároveň uzavíral dohody o budoucích návštěvách.
S řečí je to trochu složitější. Kdo umí španělsky, nemusí si dělat starosti, angličtináři se ale můžou při komunikaci s místními trochu zapotit. Jazyková bariéra byla častější, než jsem očekával, ale na druhou stranu bylo o to zábavnější vymýšlet způsoby, jak se dorozumět. S poutníky takový problém nebyl, úrovně angličtiny byly různé, ale všichni se každým dnem zlepšovali. Tímto chci poděkovat Ladislavu Václavíkovi za jeho hodiny angličtiny na ekonomicko-správní fakultě, díky kterým jsem na cestu vyrážel alespoň trochu rozmluvený.
Je těžké shrnout všechny zážitky a emoce, ale kdybych měl vyzdvihnout, co mi cesta dala, určitě by to bylo pár dobrých přátel, zlepšení angličtiny a vědomí, že dokážu sám fungovat delší dobu v cizí zemi. Zároveň má člověk hodně času na přemýšlení. Často se děje, že jsou lidé schopní za jediný měsíc přehodnotit celý svůj život.
Pokud máte smysl pro dobrodružství, touhu objevovat, ale zároveň se ještě trochu bojíte cestovat sami nebo i ve skupině, Camino může být tím pravým startem.
Autor článku je studentem FSS a členem studentské redakce Magazínu M.