Na Erasmu v Turecku mám za sebou midtermy, tedy zkoušky v polovině semestru. Současně prožívám ještě něco, co v Čechách neznáme. V Marmarském moři u Istanbulu udeřilo zemětřesení o síle 6,2 stupně a každý den nyní zažíváme slabší otřesy. Hrozba dalšího většího zemětřesení vedla minimálně pět studentů, kteří jsou v programu Erasmus se mnou, ke skončení pobytu.
V Turecku se o letošní hrozbě zemětřesení ví. Mě ale zastihlo nepřipravenou. Na turecký státní svátek národní suverenity slunečného 23. března se někteří po poledni procházeli v parku, někteří seděli v kavárně, jiní zrovna jeli trajektem po Bosporu. Ti v trajektu nebo třeba v metru otřesy většinou moc nezaznamenali, výraznější zážitek měli ti v kavárnách nebo doma ve starých budovách a vyšších patrech. A mezi ně jsem patřila i já. Jak to celé proběhlo? Probudilo mě poměrně silné houpání a otřesy. Byla jsem dost zmatená, ale rychle jsem se vyhrabala z postele a přemýšlela, co se právě v posledních dvaceti sekundách stalo. Když jsem si dala dva a dva dohromady a zjistila, že mi z poliček spadl jen jeden krém na obličej, vyšla jsem na chodbu za spolubydlícími.
Zemětřesení ničivé nebylo, ale zhruba dvě stovky lidí v panice, zřejmě i kvůli traumatu z předešlých ničivějších případů, vyskočili z oken nebo se jinak zranili při útěku. Celý den pak lidé seděli společně v parcích, kde se cítili být v bezpečí, nebo odjeli z města. Obzvláště druhý den byl Istanbul vyloženě prázdný.
Pryč z města, do Izmiru, odjeli i někteří „Erasmáci“. A tam se také společně shodli, že si Erasmus zruší. Někteří kvůli obavám rodičů, jiní kvůli tomu, že bydlí v lokalitách, které nejsou bezpečné, a hledat ubytování jinde by byl náročný proces. Moje čtvrť Şişli by ale měla být bezpečnější, protože se nenachází blízko epicentra a je na kopci.
V zemi také pokračují protesty a jejich potlačování vládou, což pro nás cizince v praxi znamená, že nám stále odpadá výuka, nebo se nikam nedostaneme, protože se uzavírají dopravní uzly a náměstí, kde by se lidé mohli potkávat a protestovat.
Mám to štěstí, že za mnou nyní na devět dní přijela má rodina, takže mě v náročném období podpořila a společně jsme objevovali památky. Doteď jsem totiž objevování Istanbulu brala hodně pozvolna, protože přece jen nejsem na výletě, ale studuji.
Když turista v posledních letech prochází Istanbulem, určitě jej zarazí vysoké ceny vstupenek do různých muzeí i památek. Ty bohužel opravdu kvůli inflaci téměř dvojnásobně zdražily, takže například do známého paláce Topkapi se podíváte za 45 eur a na Galatskou věž za 30 eur. Jako studentka turecké univerzity mám ale výhodu a na tyto památky jsem se podívala velice levně. Stačilo mi koupit si muzejní kartu, která stojí v přepočtu 18 korun.
K takovým benefitům mám ale samozřejmě přístup jen díky svému studiu. To se mi daří plnit dobře – až na absence kvůli nemoci chodím poctivě do výuky. Na rozdíl od MU je tady účast povinná i na přednáškách, které připomínají menší semináře. Na midtermy jsem se patřičně učila, ale vím, že určitě nebyly tak náročné, jako budou závěrečné zkoušky. Otázky byly spíše k zamyšlení, měli jsme psát i svoje názory a v esejích jsem mohla z hlavní linky odpovědi trochu odbočit a pojmy se pak lépe lovily z paměti.
Co mě ale v Istanbulu překvapilo, je, že je tady i na začátku května chladněji než v Česku. Minulý týden se teploty pohybovaly okolo jedenácti stupňů Celsia. Od té doby, co jsem sem v únoru přijela, foukají větry ze Sibiře, takže teplou koženou bundu a šálu jsem stále neodložila. Než se vůbec stihnu radovat z přicházejícího léta a sluníčka, můj pobyt skončí.
Do té doby ale mám ještě spoustu plánů, co chci v Istanbulu stihnout. Návštěvu dalších muzeí, objevování odlehlejších čtvrtí Istanbulu anebo více akcí se zahraničními i tureckými studenty.