Vaše Magnificence,
Spectabiles, Honorabiles,
vážené členky a členové akademického senátu a vědecké rady,
vážené členky a členové akademické obce, kolegyně a kolegové,
milé studentky a studenti,
vzácní hosté,
rád bych Vás všechny uvítal na dnešním slavnostním setkání u příležitosti univerzitního svátku Dies academicus, který je na naší univerzitě tradicí již řadu let. Setkáváme se dnes, abychom nejen společně oslavili ideje, hodnoty a ideály, které utvářejí to, čemu se v evropské kultuře již po staletí říká univerzita, ale abychom také ocenili osobnosti, které svou prací a svým dílem tuto univerzitní ideu naplňují a činí z ní živou skutečnost.
Dovolte mi, abych své dnešní vystoupení začal několika myšlenkami, které považuji za důležité z hlediska role vzdělání a významu vzdělávacích institucí v dnešní společnosti a v dnešním světě.
Je zřejmé, že toto téma je otázkou komplexní a mnohovrstevnou. Z hlediska společenského je role vzdělání nepochybně úzce spjata s individuálním i společenským rozvojem a pokrokem. Klíčovým úkolem vzdělávacích institucí je nejen utvářet prostředí, které napomáhá rozvoji učení a vědění, ale též podporovat vědu, výzkum, bádání a inovace. Na obecné rovině bych za asi nejdůležitější dovednost označil schopnost kritického myšlení; ta je dnes možná tou vůbec nejdůležitější kompetencí, protože je univerzální a jako jediná umožňuje se orientovat ve stále složitějším světě a v neustálém a obrovském toku informací.
V souvislosti s otázkou vzdělávání a rolí vzdělávacích systémů se – zejména na univerzitní půdě – asi nelze nedotknout důležité ideje universitas. Ta úzce souvisí s evropskými dějinami a s tím, co lze nazvat evropskou identitou. První univerzity ve středověku vyrostly z potřeby vyššího vzdělání a kvalifikace a idea universitas je tedy úzce spjata se společenstvy vědců a učenců, která se postupně stala do jisté míry autonomní a samosprávná, což položilo základy pozdější univerzitní autonomie a akademických svobod, jak je dnes známe. Univerzity v Paříži a v Bologni se staly významnými institucemi, podle jejichž vzoru pak vznikaly další podobné i jinde v Evropě. A byly to právě univerzity, které se staly klíčovými centry vzdělanosti, vědění a znalostí a jako takové přirozeně sehrávaly zásadní roli při kulturním a společenském vývoji a rozvoji Evropy a evropské civilizace.
Pokud jde o ideu universitas a její vazbu na evropskou identitu, zde bych ještě chtěl poukázat na několik skutečností, které jsou podle mě zásadní:
- První je společné myšlenkové a intelektuální dědictví Evropy, které právě vyrostlo skrze po staletí trvající propojení univerzit, myslitelů, vědců a intelektuálů.
- Dále to jsou sdílené hodnoty myšlenkové a duchovní autonomie a svobody; právě univerzity totiž historicky byly garanty a ochránci hodnot jako jsou kritické myšlení, svoboda zkoumání a bádání a hledání pravdy. To vše velmi významně postupně přispělo nejen k emancipaci jedince, ale též k rozvoji evropských demokratických společností. A též mělo za následek velkou dynamiku a mimořádný vliv evropského myšlení a evropské civilizace jako celku.
- Rovněž by z tohoto historického pohledu neměl být podceňován dopad, jaký univerzity v Evropě měly ve vztahu ke vzniku a rozvoji intelektuálních a vzdělaných společenských tříd, které se následně samy staly významným hybatelem evropské historie.
Myslím, že je zřejmé, že o ideji universitas zde nehovořím jen jako o historickém faktu či o nějaké historické kuriozitě, ale zmiňuji ji právě proto, že se jedná o živou sílu, která sehrává – a měla by sehrávat – obdobnou roli prostřednictvím soudobých univerzit.
Pokud bych se měl hlediskem uvedené dějinné perspektivy pokusit podívat na některé naše dnešní praktické problémy, kterým čelíme, za velmi významný osobně považuji nedostatečný důraz právě na roli a význam všeobecného vzdělávání, a to na všech úrovních školského systému. Je totiž iluzí myslet si, že bez předchozího kvalitního všeobecného vzdělávání můžeme mít kvalitní výzkum, kvalitní bádání a vědu. Zde často dochází k nepřijatelnému zjednodušování a zplošťování celé problematiky; narážím tady na pravidelné debaty ohledně profesního vzdělávání či aplikovaného výzkumu.
Další z vážných problémů, který zejména v současné době vnímám jako velmi akutní, je zásadní podceňování možností vstupu mladé generace do systému terciárního vzdělávání, a to jak v souvislosti s rostoucí demografickou křivkou, tak s nezvládnutou politikou směrem ke středním školám, resp. jejich nedostatečným kapacitám. Přitom se zde nejedná jen o „technický“ či „administrativní“ problém, ale čelíme zde závažnému celospolečenskému riziku kvůli nedostatečnému využívání talentů a mrhání potenciálem mladých lidí; to vše jen v důsledku nedostatečné předvídavosti, nadhledu a flexibility těch, kteří jsou za to primárně odpovědní. Tato nešťastná situace bude mít, obávám se, nezanedbatelné negativní společenské důsledky a dopady.
Myslím, že tyto dva hlavní problémy jen dále zhoršují současný nedobrý stav, který zdaleka neodpovídá rostoucím nárokům na všeobecné vzdělání v souvislosti s proměnou soudobé společnosti či se změnami na trhu práce nejen v důsledku bouřlivého rozvoje technologií či umělé inteligence.
Je ovšem nutno sebekriticky uznat, že v tomto směru mají jistý dluh i naše univerzity a vysoké školy, a to proto, že jsme možná nebyli dostatečně hlasití a důrazní, abychom na uvedené problémy včas poukazovali, jak směrem k politické reprezentaci, tak k nejširší veřejnosti. A pak často máme i své vlastní vnitřní dluhy a rezervy; v případě Masarykovy univerzity bych poukázal na náš přístup k potenciálním uchazečům, na naše tzv. uchazečské kampaně, jejich efektivitu a viditelnost a další návazné záležitosti. Zde sami máme zjevné nedostatky, na kterých musíme intenzivně zapracovat.
Mluvil jsem o pojmu universitas a jeho historickém kontextu. Rád bych dnes ještě jednou odkázal na historii, a to v souvislosti s letošním 80. výročím konce 2. světové války.
Světovou válku je nutné si připomínat nejen z úcty k jejím obětem a z respektu a obdivu k jejím hrdinům, díky nimž byla poražena brutální a genocidní tyranie, ale podobná výročí by nás především měla vést k zamyšlení nad tím, čím promlouvají k dnešku a k nám osobně.
Myslím, že hlavní poselství tohoto výročí je dnes především dvojí: varuje před appeasementem jako před tragicky mylným, neprozíravým a iracionálním postojem tváří v tvář agresi a zlu. A dále nás nabádá, abychom se měli na pozoru před populismem a různými svůdnými ideologiemi jakožto před živnou půdou nacionalismu, xenofobie, iracionality a autoritářských či přímo totalitních tendencí. Pokud jde o appeasement, dnešní rozkolísaný a nestabilní svět dává dostatečně jasně nahlédnout hlavní historickou lekci: totiž že snaha o usmiřování agresora téměř za každou cenu jej naopak povzbudí v jeho konání a činí jej jistějším a silnějším; a že snaha vyhnout se konfliktu tento konflikt vlastně jen odsouvá do doby, kdy agresor bude lépe připraven a konflikt tím pádem bude ještě nebezpečnější a ničivější; nemluvě samozřejmě o zradě demokratických a humanitních hodnot a principů, které jsou předpokladem pokojného soužití a důstojného života v civilizované společnosti.
Myslím, že v souvislosti s uvedeným je zjevné, že hodnoty, principy a ideje spjaté s pojmem universitas, jak jsem se je snažil vyložit před chvílí, mohou být a jsou nejlepší obranou a nejlepším lékem na akutní hrozby související s populismem, populistickými a autoritářskými vůdci a jejich hnutími v současném světě. O to větší odpovědnost spočívá a bude spočívat na institucích, jako jsou právě univerzity, které by měly být pilíři rozumu, kritického myšlení, svobody projevu a svědomí a intelektuální autonomie. Krátce: masarykovských ideálů humanitních.
Vážené dámy, vážení pánové,
děkuji Vám za pozornost a dovolte mi, abych v rámci tohoto slavnostního odpoledne již předem blahopřál všem dnes oceněným, kteří prostřednictvím svého usilování a své práce udržují ideu universitas živou a dávají jí svou vlastní náplň a obsah.
Přeji Vám všem příjemné slavnostní odpoledne a podvečer.