Šok, zklamání, pochybnosti. Tyto pocity shodně popisují studenti, kterým se nepodařilo po absolvování bakalářského studia dostat na navazující magisterské. Před všemi vyvstala otázka, jak naložit s časem, který zbýval do dalšího přijímacího řízení. Jak se s tím vypořádali?
„Celé období je takové… hluché,“ rekapituluje uplynulý půlrok Matej Zeliska, kterého nevzali na navazující magisterské stadium mediálních studií. „Když jsem přišel mezi kamarády, řešili najednou úplně jiné problémy než já a mně jejich svět najednou přišel úplně cizí,“ říká. „Nechtěl jsem si hledat práci na celý úvazek, abych se mohl připravit na další přijímačky. Ale můj pokus s pracovními projekty bez smlouvy se mi vymstil. Kdybych se nezačal věnovat improvizačnímu divadlu a hudbě, asi bych prázdný semestr se zdravým rozumem nepřežil,“ přiznává.
Práce v oboru je spíš otázka štěstí
Zatímco Matejovi se uchytit nedařilo, někteří z jeho nepřijatých spolužáků měli štěstí, že se rychle dostali k práci přímo v oboru. Žurnalista Jan Perla pracuje jako expert na sociální média v OgilvyInteractive a kulturní manažerka Kateřina Eichlerová jako produkční v brněnském Divadle U stolu. U obou za nabídkami práce stálo spíše jejich angažování mimo školu. Právě díky nabitým zkušenostem z praxe oba hodnotí rok bez studia jako obrovský přínos.
Jsou však činnosti, ke kterým se člověk bez příslušného vzdělání a kvalifikace nedostane. „Najít práci v mém oboru bez titulu je nemožná věc,“ přiznává molekulární genetička Hana Šebestová. Z rozeslaných životopisů se ani jeden neuchytil. Náhoda však způsobila, že policie zkušebně zaváděla novou pozici laborantky. „Jako děvče pro všechno jsem žádný titul nepotřebovala, vždy na mě někdo kvalifikovaný dohlížel. Dostala jsem se však do genetické laboratoře a osahala si metody, které se mi pak v dalším studiu hodily,“ chválí si Hanka.
Čas na poznávání světa?
Ne u všech ale musí být pauza od studia nedobrovolným rozhodnutí. Bioložka Iva Mozgová se rozhodla ročním cestovatelským dobrodružstvím nahradit neúspěšné žádání o výjezd v rámci programu Erasmus. „Rodiče z mého záměru odjet po bakalářských státnicích na opačný konec světa moc nadšení nebyli, ale nakonec mě podpořili v realizaci snu, o kterém se jim v mém věku snít nemohlo,“ líčí Iva.
Společně se spolužačkou Olgou Tichou si vzaly studentskou půjčku a odjely na Nový Zéland pracovat do sadu s kiwi. Po procestování obou ostrovů Nového Zélandu odjely do Velké Británie, kde v pekárně a hospodě vydělaly zbytek peněz na splacení dluhu. Plné dojmů a se splacenou půjčkou se vrátily zpět do školy.
Při studiu pracuje mozek jinak
Zkoušky a psaní seminárních prací většině lidí nechybí, ale svoboda od učení je vykoupená také negativy. Zatímco ve škole student dostává veškeré informace systematicky naservírované v přehledných materiálech, ve skutečném světě je víc náchylný k tomu zpracovávat je jen povrchně. „Mozek nedostatečným tréninkem leniví a přijímá podněty okolí jako samozřejmost, kterou není potřeba hlouběji studovat či analyzovat,” varuje z vlastní zkušenosti před rizikem mentální stagnace Iva Mozgová. „Po určité době je těžké si tuto skutečnost uvědomit, a ještě těžší je ji změnit.” O to víc se pak zpátky do dalšího studia biologie těšila.
Všichni z oslovených studentů plánují školu pokud možno dokončit. „Teď už ale studium vidím spíš jako prostředek a ne jako cíl,” hodnotí změnu svého pohledu na studium Matej Zeliska. „Ne primárně k získání titulu, ale k nabrání nové inspirace, objevování nových cest a nabírání užitečných kontaktů.” A co když se napodruhé nedostane? „Uvědomil jsem si, že ambice člověka by měly sahat dále, než je jeho aktuální cíl. A díky tomu teď vím, že můžu jít dál, ať už mě vezmou nebo ne.”