Líbilo by se vám studovat, i když vám dávno bylo šestadvacet, dostávat stipendium bez ohledu na studijní průměr a jezdit na konference do zahraničí, když vám účast proplatí Alma mater? Přihlaste se na doktorské studium!
Konec reklamy, střih, realita. Jestli si myslíte, že si jako doktorský student odbudete školní povinnosti dvěma přednáškami, na které nemusíte, každý druhý večer strávíte hezky po studentsku někde nad půllitrem a z konferencí budete jezdit odpočatí a obtěžkáni suvenýry, pak vyhledejte nejbližšího doktoranda a pár dní mu buďte v patách.
Zjistíte, že ve škole tráví většinu dne, ze stipendia sotva zaplatí nájem a každý druhý oběd a na zahraniční konference sice (občas) jezdí, ale dostat se tam ho stojí pěkných pár bezesných nocí při pilování článku. Ovšem neházejte rovnou virtuální index do žita. Pravda o doktorátu je někde mezi prvním a druhým odstavcem.
„Zatímco magisterské studium je přirozeným pokračováním bakalářského, u doktorátu se musíte dobře rozmyslet, jestli do toho jít. Člověk by možná měl po škole spíš začít vydělávat, založit rodinu a ne si hrát ve škole,“ přibližuje František Blahoudek, novopečený doktorand z fakulty informatiky, co se studentovi při rozhodování honí hlavou.
Jistě, toužíte-li po kariéře advokáta, nejspíš vám bude Ph.D. za jménem k ničemu. Pokud vás ale láká budoucnost vědce, málokterá firma vám nabídne možnost postavit se alespoň na startovní čáru světa vědy. A pak je tu varianta, že ještě nevíte, jakou cestou se vydat.
„Vidím, že moje práce přináší reálné výsledky, které něco znamenají, spolupracuji s kapacitami z oboru a taky se dostanu na dobré konference a stáže,“ vyjmenovává motivační výhody doktorského studia Petra Myšková, která na přírodovědecké fakultě postgraduálně studuje mikrobiologii. Není tedy nutné ztratit poslední zbytky rozumu, abyste se rozhodli pro doktorát. Naopak, rozumu budete potřebovat extra dávku.
„Ráno vyřídím maily a rozdělám v laboratoři experiment. Zatímco běží, čtu si v kanceláři odbornou literaturu, píšu články nebo abstrakty nebo třeba objednávám materiál. Až se mi ukončí experimenty, zapíšu do databáze výsledky a proberu je se školitelkou,“ popisuje svůj běžný den Myšková. Když se dostane domů, čekají ji ještě protokoly studentů, rozečtená odborná knihovnička a večerní nadílka mailů od školitelky.
Blahoudek listuje patnácti stranami anglického textu. „Tohle je výsledek roční práce.“ Jedná se o téměř dokončený článek na odbornou konferenci, kterému předcházel několikaměsíční výzkum. „Ten v mém případě vypadá tak, že řeším určitý problém, řešení naprogramuji a experimenty zjistím, jestli je náš způsob efektivní. Konkrétně tímto úkolem jsem se zabýval už v diplomce a na doktorském studiu v tom pokračuju,“ dodává Blahoudek, kterého právě diplomová práce chytla natolik, že jej motivovala vzdát se několikanásobně vyššího nástupního platu ve prospěch čtyřciferného stipendia. „A taky rád učím,“ připomíná jednu z povinností doktorandů.
Zatímco běžní studenti s obavami obracejí kalendář se zkouškovými měsíci, doktorandi mají zdroje strachu posunuté na jinou úroveň. „Děsí mě, že pro úspěšné ukončení studia musím mít minimálně dva prvoautorské impaktované články a dohromady musím dosáhnout impakt faktoru tři,“ svěřuje se s vědeckou hantýrkou poznamenanými obavami Myšková, která má ale to štěstí, že své doktorandské pocity má s kým sdílet. Její manžel pracuje na titulu Ph.D. na právech.
A jak podle Petry funguje v praxi taková akademická domácnost? „Sedíme každý u svého počítače a pracujeme na svém článku, bookujeme si letenky každý do jiné země, čteme si recenzní posudky z odborných časopisů a taky si spolu občas zanadáváme, jak nám to psaní nejde,“ směje se doktorandka.