Žaneta Petraturová je od narození neslyšící. Nástup na vysokou školu pro ni byl zlomový. S těžkými začátky na pedagogické fakultě jí pomohli spolužáci a středisko Teiresiás. Žaneta se ale na rozdíl od některých handicapovaných spolužáků nevzdala, dnes má za sebou první část státnic a sní o kariéře učitelky ve škole pro neslyšící děti.
Devětadvacetiletá Žaneta ze svého handicapu udělala svůj koníček, ve volném čase přepisuje znakový jazyk a pořádá přednášky o komunitě neslyšících. Na vysoké škole se pak dala do studia angličtiny a speciální pedagogiky. Věnuje se surdopedii a psychopedii, které se zabývají osobami se sluchovým a mentálním postižením.
„Svůj obor studuju se slyšícími. Začátek vysoké školy byl těžší, než jsem si myslela. Moje úroveň angličtiny je nižší než u spolužáků, takže jsem s tím bojovala v průběhu celého studia,“ píše Žaneta na chatu, přes který děláme interview.
Se školou Žanetě pomáhá středisko Teiresiás, které poskytuje služby handicapovaným studentům. Na přednáškách, seminářích nebo při zkouškách využívá tlumočníka a zapisovatele. Oproti slyšícím kolegům má například možnost prodloužit si čas zkoušek, zápočtů nebo rovnou celé své studium.
Nyní Žaneta ve středisku pracuje na přepisu znakopisu do znakového jazyka. „Od roku 2008 se už neříká znaková řeč, což si většina populace neuvědomuje. Říká se buď znakový jazyk nebo znakovaná čeština,“ upozorňuje důrazně Žaneta. Znakový jazyk v psané podobě se podle ní nedá vytvořit, proto se používají různé notační systémy, které vytváří zápisy znakových jazyků.
Snem Žanety je stát se učitelkou anglického a znakového jazyka ve škole pro neslyšící. „Většina slyšících si myslí, že znakový jazyk je univerzální. Ale není to tak, je to plnohodnotný jazyk užívaný sluchově postiženými v dané zemi. Stejně jako mluvený jazyk není univerzální a každý stát má svůj vlastní. Angličan s Čechem si tedy nemusí vůbec rozumět,“ vysvětluje.
I když se Žaneta občas setká u lidí s nepochopením, informovanost o handicapovaných se podle ní stále zlepšuje. „Pokud lidé o osobách s postižením nic nevědí, často se chovají špatně. Někteří jsou protivní, když píšu na papír prosbu nebo dotaz. Pokud ale lidé o neslyšících něco vědí, mají větší respekt a pochopení,“ vysvětluje. Věří, že díky osvětě se budou slyšící lidé snažit víc učit znakový jazyk, pochopit komunitu neslyšících a to, s čím se musí každý den potýkat.