Výuka na přírodovědecké fakultě se nemusí vždycky odehrávat jen v lavicích a laboratořích. V létě mohou vybraní vysokoškoláci vyrazit bádat na dva týdny na souostroví Špicberky. Vloni se tam vydal i dvaadvacetiletý student geografie Martin Svatoň, který se zabývá klimatologií.
Podařilo se mu projít výběrovým řízením do Kurzu polární ekologie, který pořádá Geografický ústav Masarykovy univerzity a Centrum polární ekologie Jihočeské univerzity, jež má na Špicberkách polární stanici.
Předmět se skládá ze dvou částí. V polovině května jedou účastníci na týdenní přípravný kurz do Českých Budějovic, kde se podrobně seznámí s fungováním polárních geo- a ekosystémů. Terénní část je pak čeká na Špicberkách. Na polární stanici se v červenci a srpnu vystřídá ve třech turnusech šest skupinek vědců. Bádají tam geologové, klimatologové, hydrologové, ale i botanici, zoologové nebo mikrobiologové. V září pak skládají závěrečnou zkoušku z předmětu.
„Na Špicberkách jsem získával data pro svou bakalářku,“ vysvětluje Martin. „Pomocí termokamery jsem zkoumal povrchové teploty na různých lokalitách v rámci mikroklimatického výzkumu,“ doplňuje.
Kromě toho se spolu s dalšími klimatology staral o údržbu meteorologických stanic, které na souostroví dlouhodobě sledují změny podnebí. Meteorologické stanice jsou rozeseté na rozsáhlém území, takže mnohdy strávili půlku polárního dne chůzí v těžkém terénu – Špicberky mají kvůli drsnému počasí kamenný a rozpraskaný povrch a také spoustu řek, kterými se někdy museli brodit.
V rámci glaciologického výzkumu zase měřili změnu objemů ledovců. „Pomocí GPS jsme zaměřovali jejich přesnou polohu, aby bylo v budoucnu jasně vidět, o kolik ustoupily směrem do údolí. Také jsme hledali takzvané ablační tyče, které do ledovce zavrtala předchozí skupinka. Řadu z nich jsme nenašli, takže předpokládáme, že se ledovec za dva roky snížil o víc než dva metry,“ říká student.
Jak náročné je zavrtávat nové tyče do ledovce si sám zkusil. Někdy se vrtačkou trefil až napotřetí, protože v dvoumetrové hloubce najednou narazil na kámen. „Údolní ledovce jsou ve spodní části plné kamenů. Nejsou to ty klasické namodralé kusy ledu s bílou čepičkou, jak si je řada lidí představuje,“ podotýká Martin.
Cílem kurzu je pochopit systém v celku, ne jenom optikou své disciplíny. „Přesahy do mezioborových témat byly velice zajímavé, řada věcí se mi propojila. Díky kurzu jsem si uvědomil, jak velkou roli v tání ledovců hrají třeba řasy. Když začnou ledovce tát, uvolňuje se z nich sladká voda a začnou v ní růst. Jsou tmavé, takže pohltí víc slunečního záření, což celý proces tání jenom urychluje,“ líčí Martin.
Aby byl zážitek kompletní, není možné vynechat medvědy. Na Špicberkách žije asi tři tisíce lidí a ledních medvědů prý stejný počet. Většina z nich se sice pohybuje na severních a východních ostrovech a polární stanice se nachází v západní části, nicméně i tak lední medvěd stanici navštívil.
„Po příletu na Špicberky jsme absolvovali bezpečnostní a střelecký kurz pro případ, že bychom medvěda skutečně potkali. Střílet na něj se ale může jen v sebeobraně, jinak hrozí obrovská pokuta a doživotní zákaz vstupu,“ říká student, proč museli počkat, až medvěd prostě odejde.
Další skupinka se ale ocitla ve větším nebezpečí, málem ledního medvěda potkala přímo v terénu. Kolegové z polské stanice ležící opodál je ale vysílačkou varovali, a tak medvěda obešli. Čech, který jel v březnu na Špicberky pozorovat zatmění slunce, už ale takové štěstí neměl – medvěd ho lehce zranil.