Americká zpěvačka Julie Ulehla budí pozornost všude, kde vystupuje. Když je to v zahraničí, udivuje všechny svojí interpretací moravských folklórních písní. Když je to v Česku, soustředí se zájem na její rodinný příběh. Je totiž pravnučkou výrazné prvorepublikové osobnosti a vědce Vladimíra Úlehly.
Jeho památku v Brně připomněla na filmovém festivalu MUNIFESTO, který se konal v rámci oslav 100 let od založení Masarykovy univerzity. Svým zpěvem doprovodila před zaplněným kinem Scala projekci dvou Úlehlových filmů, přírodovědného snímku Pohyby rostlin a folklórního díla s názvem Mizející svět.
Když Ulehla na pódiu zpívá ne zcela dokonalou češtinou staré moravské písně, je to zážitek a zjevení zároveň. Jak se k tomu dostala? Proč to dělá? A jak je možné, že má se svojí interpretací moravského folklóru úspěch po celém světě? Posledních osm let totiž se svým manželem Aramem Bajakianem, který spolupracoval například s Lou Reedem, objíždí pódia po celém světě s projektem Dálava. Jeho prostřednictvím prezentují modernější verzi tradičních moravských písní.
„Začalo to už někdy v době, kdy jsem byla malá. Můj táta utekl po sovětské invazi v roce 1968 do Ameriky a vzal si moji mámu Američanku. Za komunismu se do Československa nikdy nemohl podívat, zatkli by ho, ale já, moje sestra a matka jsme do Židlochovic za babičkou poprvé přijely v roce 1983, tedy když mi bylo pět,“ vzpomíná na první kontakt s rodnou zemí pradědečka Vladimíra Julie Ulehla.
Už z první návštěvy si pamatuje fotky pradědečka Vladimíra v domě i jeho umělecky ztvárněný portrét. Její dědeček byl totiž jediným synem Vladimíra Úlehly, takže všechny odkazy na něj se soustředily právě v domě v Židlochovicích. A že bylo na co odkazovat.
Vladimír Úlehla byl velkou univerzitní a společenskou osobností – založil jeden z ústavů tehdy nedávno vzniklé Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Byl botanik, ekolog, filozof, esejista, folklorista a muzikolog a velký propagátor vědeckého filmu. Mimo svoji práci žil bohatým kulturním životem. Založil folklórní festival ve Strážnici a byl důležitým organizátorem Výstavy soudobé kultury v roce 1928, kvůli níž vzniklo brněnské výstaviště a která měla být velkolepou přehlídkou toho, co všechno dokázalo deset let slavící Československo.
„Právě díky folklóru se seznámili moji prarodiče. Babička byla jeho velkou vyznavačkou a také obdivovatelkou práce mého pradědečka Vladimíra. Tančila u něj ve sboru a přitom začala chodit s Vladimírovým synem, mým dědečkem,“ vysvětluje rodinnou historii Julia.
Vy Češi ani nevíte, jak barevnou máte zemi
Sama vystudovala operní zpěv a později se přeorientovala na avantgardní divadelní umění. Druhou její velkou životní změnou bylo objevení nového vydání pradědečkovy sbírky lidových písní s názvem Živá píseň. Do rukou ji dostala v roce 2009.
V roce 2011, v době kdy se starala o prvorozenou dceru, se rozhodla, že noty a texty, kterým ani úplně nerozuměla, znovu přivede k životu na koncertních pódiích. „Nebyl v tom žádný velký plán, spíš kombinace životní situace, lásky k folklóru a příležitosti. Tehdy jsem nemohla jezdit na zkoušky někam do New Yorku, ale chystat doma moderní ztvárnění těchto písní ano,“ vysvětluje zpěvačka, která se svým pojetím moravských tradičních písní jezdí po celém světě.
V zahraničí vždycky vysvětluje jejich pozadí a podmínky, ve kterých vznikaly a za kterých se zpívaly. V Česku tolik nemusí, tady se vyznává z lásky k rodinné tradici a popisuje svoje okouzlení moravským folklórem. Vystupovala už na festivalu Colours of Ostrava a nedávno třeba na vlastním pražské koncertu. Za pár dnů se do Česka vrací znovu – je součástí letního programu na střeše pražské Lucerny a míří i na strážnický folklórní festival.
„I když jsou všechny ty písně staré a popisují věci, které už se třeba ani nedělají, jsou ohromnou manifestací života a jeho barevnosti. Vy Češi si to možná tolik neuvědomujete, ale je úžasné, jak odlišné máte třeba dialekty, i když lidé, kteří jimi mluví, bydlí třeba jen pár kilometrů od sebe,“ vyzvedává Julie Ulehla, která obdivuje moravskou barevnost. Nebo třeba to, jak na vesnicích žijí v jednom domě lidé po generace a tu samou stavbu jen rekonstruují podle aktuálních potřeb.
Kde jsem doma? „In babi´s house“
Sama říká, že když se jí někdo zeptá, kde je vlastně doma, odpovídá se jí těžko a nakonec řekne „in babi´s house“. Ve Státech se stěhovala 24krát a babiččin domek v Židlochovicích je tak asi jediné místo, které se v průběhu jejího života nemění a je stálé.
Tolik obdivovaný dialekt a tradiční forma života pro ni ale zároveň byly velkým oříškem. Sama Julie plynule česky nemluví a rozumí jen některým slovům. „V tom mi ohromně pomohl můj táta. Sám se o folklór nikdy nezajímal, tahle část rodinných kořenů mu byla jedno. Když jsem ale začala zpívat „jeho“ písně, pomáhal mi jim porozumět a říkal mi, jak je správně interpretovat,“ líčí Julie, která ale s úsměvem dodává, že někdy pořád pocit, že úplně spokojený s její prezentací není.