Dnes nám fašismus nehrozí, ale neuvážené nálepkování představuje hrozbu. Putin fašista? Trump fašista? Skutečný fašismus je dnes okrajový. Jakub Drábik, vědecký pracovník Anglo-American University v Praze, který profesně působí také na Filozofické fakultě MU, se výzkumu fašismu věnuje dlouhodobě. V rozhovoru vysvětluje, proč fašismus není synonymem pro autoritářství, jak vypadá současný výzkum tohoto fenoménu a jak si vysvětlit hajlování vysoce postavených politiků a celebrit.
Za fašistu je dnes označován kdekdo... Putin je fašista, Ukrajinci jsou fašisté, Trump je fašista. Jak tento trend vnímáte? Nedevalvuje to celá studia, která se seriózně fašistickou ideologií zabývají?
Tento trend není zas až tak nový, můžeme ho pozorovat už od 30. let minulého století, kdy byl termín „fašismus“ zneužívaný jako nadávka velmi podobně jako dnes. Rozdíl je v tom, že dnes se všechno okamžitě medializuje, což vytváří hysterii, a polarizuje to společnost. Co se týká seriózních studií fašismu, nemyslím si, že tím problémem nějak zásadně trpí. Když se podíváte na skutečné experty na fašismus, vědí, co je fašismus, velmi dobře. Především v posledních třech dekádách se díky intenzivnímu výzkumu – ve kterém sehráli klíčovou úlohu Roger Griffin, Stanley Payne, Emilio Gentile či Robert Paxton – podařilo fašismus poměrně přesně uchopit. Neexistuje sice úplný konsenzus (ten v humanitních a společenských vědách neexistuje v podstatě na žádné definici), ale v historiografickém „mainstreamu“ se vyprofilovala jistá shoda na tom, že fašismus je možno definovat jako revoluční ultranacionalistickou ideologii, jejímž jádrem je mýtus národního znovuzrození.
Z mého pohledu není problém v akademickém výzkumu. Problém je v mediálním prostoru a do jisté míry i v působení některých „celebritních“ historiků, jako je například Timothy Snyder, kteří z nepochopitelných důvodů systematicky ignorují všechen pokrok, který seriózní výzkum za poslední dekády vykonal, a s oblibou nálepkují jako fašisty každého, kdo se jim nezdá. Výsledkem je zmatečné používání pojmu, jeho devalvace, a co je nejhorší, zamlžování reality. Žijeme v době rychlosti, zkratkovitosti a okamžitých soudů. Fašismus je přitom nesmírně komplexní jev, jehož pochopení a analýza vyžadují trpělivost, kontext a analytickou přesnost. Ty se do titulku, statusu anebo televizního komentáře nevejdou.
Je v některých ohledech relevantní označení fašista používat? Nebo tím pojem fašismus dnes zcela ztrácí svou výpovědní hodnotu?
Rozhodně. Ale musí se tak učinit s chirurgickou přesností, ne nálepkovat tak všechny ideologické odpůrce. Fašismus není synonymum pro autoritářství nebo populismus. Když ale nějaký jednotlivec nebo hnutí splňují základní definiční znaky– kult národní regenerace, mýtus národní oběti, posedlost vnitřním a vnějším nepřítelem, od kterého je potřeba národ očistit, blouznění o organickém národě či rase a glorifikace násilí – potom by bylo intelektuálně zbabělé bát se slovo „fašismus“ použít. Problém samozřejmě je, že moderní formy fašismu, neofašismu nebo postfašismu nenosí uniformy a nehajlují. Je to „fašismus bez uniforem“ adaptovaný na podmínky 21. století.
Říkáte, že na jednu stranu je analyzovat skutečný fašismus nesmírně obtížné, a na druhou stranu velmi důležité. Není proto odborný teoretický mechanismus příliš složitý? Nedají se použít vhodné zkratky, které by rychleji a s jistou přesností fašisty odhalily?
Ano, je to nesmírně náročné – ale právě proto to musíme dělat. Žijeme v časech, kdy společnost touží po jednoduchých odpovědích, instantních soudech a černobílém vidění světa (což je mimochodem přesně to, co dokážou fašisté velmi pohotově ponoukat). My však musíme trvat na tom, že složité jevy vyžadují složitou analýzu. Když označíte za fašistu někoho, kdo jím není, nejenže devalvujete samotný pojem, ale zároveň oslabujete schopnost identifikovat fašismus tam, kde skutečně hrozí. Skuteční fašisté jako Julius Evola nebo Alain de Benoist (kteří ale s touto nálepkou samozřejmě zásadně nesouhlasí) hovořili právě o tom: fašisti se mají přizpůsobit demokratické formě boje, používat na poražení demokracie demokratické prostředky a rozbít pojem „fašismus“ v duchu myšlenky, že když budou fašisté všichni, nebude jimi nikdo. To je právě můj problém s akademickými celebritami jako Snyder nebo Madeleine Albright. Na jedné straně je dobře, že popularizují historii, otevírají důležité debaty a upozorňují na palčivé problémy současnosti. Chápu i jejich snahu reagovat na aktuální hrozby. Na straně druhé ale přispívají k devalvaci pojmu fašismus, když ho používají příliš volně. My se dnes zpravidla nemusíme obávat klasického fašismu meziválečného období. Problémem je radikální a extremistická pravice, autoritářství a populismus. Ty sice využívají mnohé rétorické prvky fašismu, ale není to skutečný fašismus. Nejde o to, abychom si komplikovali život – jde o to, abychom si zachovali intelektuální čestnost a preciznost v časech, kdy jsou vytlačované rychlým moralizováním a ideologickým zjednodušováním.
Jaký je dnes vývoj v oblasti komparativních studií fašismu? Obrovskou změnu přinesl svou prací v 90. letech i vámi zmíněný britský historik Roger Griffin, který fašismus definoval jako palingenetický populistický ultranacionalismus. Všechny fašismy podle něj pojí snaha radikálně obnovit společnost, která se nachází v úpadku. Nakolik je Griffinův vklad dnes stále považován za bernou minci?
Griffin posunul diskusi o fašismu zcela zásadně. Jeho důraz na mýtus národního znovuzrození jako ústřední prvek fašistické ideologie umožnil identifikovat hlubší strukturální a diskurzivní prvky fašistických hnutí, která do té doby zůstávala často nepovšimnutá. Výzkum se místo institucionálních rysů začal soustředit na kulturu a ideologii. Jestliže se do té doby badatelé dívali na fašismus z pohledů odpůrců nebo obětí fašismu, Griffinův přístup se snaží pochopit, co ve fašismu vidí a jak ho chápou samotní fašisté. Je to logický a standardní akademický přístup – když chcete vědět, co je feminismus, musíte se na to ptát feministek a feministů, ne jejich odpůrců a podobně.
Griffinovu definici dnes mnozí historici stále používají jako základní pracovní platformu – rozvíjí ji, doplňují a také zpochybňují její univerzálnost. Výzkum fašismu se za poslední desetiletí stal dynamickým, pluralitním a interdisciplinárním polem a Griffinův vklad v tom zůstává klíčový – ne jako dogma nebo „správná“ definice, ale jako užitečný rámec, který nás nutí klást si dobré otázky. Nejde o univerzální shodu, z mého pohledu však jde o dominantní přístup, s nímž nějakým způsobem pracuje většina expertů na fašismus včetně mladé generace historiků. Jedním dechem je ale třeba dodat, že to může být subjektivní pohled – Roger je koneckonců mým učitelem a mám obrovské štěstí, že i dobrým přítelem. Přirozeně jsem také na konferencích nebo seminářích obklopen především „Griffinovci“.
Nejspíše se shodneme, že ukrajinský fašismus je ve skutečnosti zcela marginální a je především výplodem ruské propagandistické mašinerie. Co je současný ruský politický režim? Je mylné označovat ho pojmem vámi kritizovaného historika Timothyho Snydera „schizofašismus“, což znamená, že daný režim označuje jiné režimy za fašistické, třebaže je sám fašistický?
Ano, tzv. „ukrajinský fašismus“, jak jej konstruuje ruský režim, je propagandistický konstrukt, který nemá s realitou nic společného. Samozřejmě, jako v každé zemi, i na Ukrajině se vyskytují fašistická hnutí a bylo by naivní před tím zavírat oči. Jde však o marginální seskupení, která nemají na ukrajinskou politiku téměř žádný vliv.
Předtím, než řeknu cokoli o Rusku, dovolím si důležitou poznámku – nejsem na Rusko odborník, nemluvím rusky a o ruském fašismu mám jen povrchní znalosti. Moje výpovědi mají tedy velmi limitovanou hodnotu a budou do značné míry subjektivní. Každopádně, ačkoli je dnešní ruský režim určitě autoritářský a imperiální, jsem přesvědčen, že označit ho za fašistický by bylo analyticky nepřesné. Jde o represivní stát s mobilizačními tendencemi, agresivním nacionalismem a velkým důrazem na mýty a historické narativy. To všechno mu dává jisté povrchové podobnosti s fašismem. V Rusku se také dají spatřit symbolické prvky, které korespondují s fašistickou logikou: kult vůdce (Putin jako garance stability a velikosti Ruska), mýtus civilizačního konfliktu mezi „ruským světem“ a „dekadentním Západem“, konstrukce věčného nepřítele (Ukrajina, NATO, „LGBTQ+ ideologie“) a volání po očistné obnově národa prostřednictvím návratu k „tradičním hodnotám“ a geopolitické dominanci. To všechno v Rusku nalezneme, ale zcela absentuje pro fašismus zásadní revoluční ambice změnit svět prostřednictvím vize nového člověka a nového pořádku. Nejde o pokus změnit společnost na základě nového politického anebo antropologického modelu, ale o restorativní autokracii zaměřenou na upevnění moci, kontrolu nad společností a zamezení jakýchkoli transformačních impulsů.
Klíčovým cílem není „zrození nového Rusa“, ale udržení statusu quo pod záštitou minulosti, ať už carské nebo sovětské. Zatímco fašismus historicky vytvářel avantgardně na budoucnost orientované projekce společnosti, „putinismus“ je post-ideologický, reaktivní a konzervační. Snyderův pojem „schizofašismus“ proto nepovažuji za vědecky užitečný. Je to spíš publicistický slogan než analytická kategorie. Přestože přesně pojmenovává absurditu ruského rétorického aparátu, který sám sebe staví do pozice „antifašismu“, zároveň rozmazává analytické hranice. Skutečný fašismus má svou přesnou definici a logiku, a pokud chceme této logice porozumět, musíme se vyhnout metaforám, které více matou než vysvětlují.
Ještě se vraťme k ruskému označování jiných za fašisty, což se zdaleka nevztahuje jen na současné Ukrajince. Obdobně označoval jako fašistické nebezpečí dobový sovětský tisk v osmašedesátém roce vývoj v Československu. Co to vypovídá o současném ruském režimu?
Především o ideologické kontinuitě. Sovětský zvyk označovat své nepřátele za „fašisty“ byl součástí širšího diskurzivního rámce, který ztotožňoval jakoukoli odchylku od „správné linie“ s fašismem. Byla to logika zjednodušující, moralizující a především účelová. Dnešní Rusko tuto rétoriku nejen převzalo, ale dále ji rozvinulo. Tímto nálepkováním se pokouší legitimizovat vlastní represivní politiku jako pokračování boje proti zlu. Ruský režim velmi efektivně používá „fašismus“ jako prázdný znak – jako cosi absolutně negativního.
Nesplňuje přece jen Rusko některá kritéria fašismu, jako je například ultranacionalismus nebo mobilizační politika? Zvláště v posledních letech, kdy se podle některých odborníků posouvá z autoritativního k totalitárnímu typu režimu?
Ano, jak už jsem zmínil, určité vnější znaky bychom našli. Ale to samo nestačí. Fašismus není jen kombinace nacionalismu a represe. Je to promyšlený, byť deformovaný a morálně odporný ideový projekt totální přeměny společnosti, provázaný vizí „nového člověka“, revoluční energií a mesianistickým přesvědčením. Putinův režim nic takového nemá. Naopak – z mého pohledu je ideologická nekonzistentnost jedním z jeho definujících znaků. Jde o pragmatické, vysoce oportunistické udržování moci. Ale tohle se samozřejmě může také změnit.
Jak hodnotíte politiku Donalda Trumpa – i ve světle hajlování jeho bývalého poradce Steva Bannona nebo Elona Muska? O čem vypovídá? Zvlášť když říkáte, že moderní formy fašismu nehajlují…
Trumpova politika je příkladem radikálního pravicového populismu, jehož výrazného nárůstu napříč celým světem jsme v poslední dekádě svědky. Nejde o fašismus v historickém slova smyslu. Některé Trumpovy rétorické vzorce fašismus připomínají (rozdělení společnosti na my vs. oni, mýtus národního úpadku nebo slib znovuzrození), ale také chybí jádro fašistické ideologie. Trump není vůdcem ideologického hnutí, které chce zničit starý pořádek a vytvořit nový organický stát, ale oportunistickým aktérem, jehož primárním cílem je udržet se u moci skrze efektivní propojení s potřebnou částí elektorátu. To je dnes skutečné nebezpečí pro liberální demokracii – ne fašismus.
Pokud jde o „hajlování“ Muska nebo Bannona – je potřeba ho brát vážně, ale ne doslovně. Určitě šlo o neonacistický pozdrav a oba dobře věděli, co znamená. Přesto jsem přesvědčený, že minimálně v případě Muska šlo spíše o provokativní gesto, které má polarizovat, vysílat signál příslušnosti k „ne-elitám“ a zároveň testovat hranice toho, kam až dnešní společenské normy dovolí jít. Je to symbolická performance, která využívá fašistickou ikonografii ne proto, že by Musk byl fašista (v případě Banona už si tak jistý nejsem), ale proto, že ji vnímá jako nástroj šoku, vytrhnutí z kontextu či dokonce jako součást estetiky „rebelie“. Ve skutečnosti však jde o mimořádně nebezpečnou banalizaci. Zatímco fašismus 20. století byl smrtelně vážný projekt totální přestavby společnosti, tato gesta jsou frivolní, narcistická a slouží zejména egům těch, kteří je vykonávají – a právě proto jsou nebezpečné. Pod rouškou „jen další provokace“ se normalizuje jazyk, který kdysi doprovázel masové vraždění. To, že takto uvažují někteří z nejbohatších a nejmocnějších postav planety, je alarmující.
Kdybyste to měl shrnout, co nadužívání pojmů „fašista“ a „fašistický“ říká o současné společnosti?
To je výborná otázka, na kterou neumím přesně odpovědět. Řekl bych, že hovoří především o intelektuální lenivosti, morální panice a ztrátě schopnosti rozlišovat. Fašismus se stal univerzální nadávkou, synonymem pro „zlo“ bez ohledu na přesný význam. Tento jazykový posun má vážné důsledky: když je fašista každý, přestává být fašista hrozbou. Zároveň to odráží i krizi důvěry v liberální demokracii. V atmosféře strachu, frustrace a polarizace se zvyšuje touha po silných pojmech a silných lídrech. Fašismus jako pojem tak plní emociální funkci, který vyjadřuje úzkost z politického vývoje současného světa. A to není dobře, protože pokud nedokážeme fašismus přesně pojmenovat, nebudeme ho umět ani rozpoznat, když se skutečně objeví.
Autor článku je studentem filozofické fakulty a stážistou studentské redakce Magazínu M.