Výrazná reakce prezidenta Roosevelta na velkou hospodářskou krizi ve 30. letech minulého století, známá jako New Deal, změnila státní aparát Spojených států. O této historické události, od níž uplynulo 80 let, ale především o reakci Evropy na nedávnou finanční krizi debatovali v polovině května členové Institutu pro studium ekonomiky a politiky na fakultě sociálních studií.
V úvodu diskuse se vystupující zaměřili na historické souvislosti New Dealu, který představil v roce 1933 ve svém inauguračním projevu prezident Franklin Delano Roosevelt. „První fáze jeho ekonomických a sociálních opatření dala Americe nástroje pro boj se začínající hospodářskou krizí, které neměla k dispozici kvůli nedostatečně rozvinutému státnímu aparátu,“ vysvětlil vedoucí katedry politologie Stanislav Balík.
Samotná historie New Dealu však nebyla nejdůležitějším tématem debaty. Řečníci se brzy přesunuli k mnohem aktuálnější otázce, tedy k současné finanční krizi.
„Neměl by to být stát, který bude řešit globální problémy spojené s krizí, protože na to nemá prostředky. Měly by to řešit instituce nadstátní nebo globální, jako je například Evropská unie,“ uvedl Pavel Dufek z katedry politologie.
I když se na nutnosti zásahu nadnárodní instituce shodli všichni řečníci, ani jeden z nich si nemyslí, že současná opatření přijímaná Evropskou unií k řešení krize, jsou legitimní. „Zatímco prezident Roosevelt získal při volbách takovou převahu, že všechny jeho velké zásahy do ekonomiky byly oprávněné, Evropská unie tuto legitimitu postrádá,“ uvedl Balík.
Evropskou unii debatující označili jako laboratoř kosmopolitismu, na které se nyní můžeme v dobrém i ve zlém poučit, jak bychom to budoucna měli dělat lépe.
„V jednání Evropské unie mě zaráží rychlost, s jakou jsou schopny některé její instituce konat. Zkracují spolurozhodovací řetězec, který by měl sloužit k náležitému projednání všech klíčových rozhodnutí,“ popsal nedostatky Ondřej Krutílek z Centra pro studium demokracie a kultury.
Další problém vidí v zásadním rušení norem členských států a jejich nahrazování novými. Členové jednotlivých zemí tak podle něj prakticky nemohou zasáhnout do rozhodovacího procesu, který je od nich příliš daleko. „Důsledky rozhodnutí jsou však naopak až nepříjemně blízko a mohou mít zásadní důsledky pro obyvatele,“ vysvětluje Krutílek.
Jak je to ale možné, když má každý členský stát v institucích EU své zástupce? „Zástupci členských států vyznávají pasivní politiku. Už při příjezdu na jednání přemýšlejí, jak se s ostatními dohodnou. Nejsou přitom schopni obhajovat své zájmy, obávají se politického střetu a přijmou v podstatě cokoliv,“ vysvětluje Krutílek.
Aby se Evropská unie stala silou schopnou efektivně čelit ekonomické krizi, je podle diskutujících nutná její hluboká reforma, nalezení prostoru pro vytvoření legitimity a odvážnější zástupci jednotlivých států, kteří se nebudou bát prosazovat zájmy své země.