Jak dosáhnout energetické bezpečnosti | Události

Stabilní dodávka energie či surovin v dostatečném množství, za přijatelnou cenu a s přijatelnými environmentálními dopady. Tak se popisuje termín energetická bezpečnost. Za širokou definicí se skrývá řada konkrétních témat, jako je závislost západních zemí na blízkovýchodní ropě, bouřlivá debata o rozvoji břidličného plynu nebo v Česku aktuální dostavba jaderné elektrárny Temelín. Energetická bezpečnost je velké téma jak pro Evropskou unii, tak pro Spojené státy. Každý z těchto celků však k problematice přistupuje trochu jinak.

Rozdíly v přístupech USA a Evropské unie byly tématem mezinárodní letní školy Atlantic and Continental Approaches to Energy Security, jejíž druhý ročník pořádala v srpnu katedra mezinárodních vztahů a evropských studií v v Telči. Pozici USA zde prezentoval John Banks z Brookings Institution ve Washingtonu D.C. a evropský pohled zprostředkoval Arunas Molis z NATO Energy Security Center of Excellence v Litevském Vilniusu.

EU i USA jsou uniemi, jejichž veřejné politiky se v mnohém liší, energetiku nevyjímaje. „Evropa je v jiné situaci. Čelí jiným výzvám, ale obecně největší rozdíl je v koordinaci postupu,“ řekl k tématu Arunas Molis. Rozdílné zájmy evropských zemí v energetice jsou navíc patrné nejen mezi tzv. starými a novými členskými zeměmi.

iV případě společného trhu s energiemi mohou být některé nové členské země zajedno s těmi starými a společný trh prosazovat, na druhé straně se někteří noví členové mohou obávat konkurence a společnému trhu se bránit. „Jsou zde také rozdíly mezi starými členskými státy. Na jedné straně máme Rakousko a Německo vystupující proti jaderné energetice, na straně druhé Francii a Velká Británii, které mají zájem na jejím rozvoji,“ ilustruje Molis nejednotnost EU.

Ačkoli se může zdát, že Spojené státy jsou na tom lépe, protože se jedná o jednu zemi, realita může být poněkud jiná. John Banks k tomu říká: „Spojené státy nemají žádnou celkovou zastřešující strategii. Spíš se jedná o kombinaci politik jednotlivých států. Některé státy zastávají vyhraněnější politiku než federální vláda. Třeba Kalifornie hodně tvrdě prosazuje obnovitelné zdroje.“

iV posledních letech také Spojené státy zažily, co se zdrojů energie týče, zásadní obrat. „Situace, kdy jsme měli zdrojů nedostatek a množství ropy a plynu klesalo, se změnila a nyní jich máme nadbytek. To je situace, kterou nikde v Evropě nenajdeme,“ doplňuje Banks.

Ačkoli však EU a USA čelí jiným výzvám, jedno je spojuje – větší efektivity a stability by dosáhly formulováním jednotné energetické politiky. „V Evropě je největším problémem právě vzájemná koordinace,“ pojmenovává zásadní překážku Molis. S pozitivními přínosy koordinovaného postupu souhlasí i Banks: „V posledních dvou letech jsme provedli výzkum, v rámci něhož jsme mluvili s mnoha aktéry na poli energetiky – mimo jiné se zástupci energetických společností, federální vlády i vlád jednotlivých států, reprezentanty sektoru služeb nebo finančních institucí. Jedním z hlavních výstupů výzkumu bylo, že společná federální energetická politika by pomohla celý sektor stabilizovat a trhu a investicím by poskytla potřebnou jistotu.“

Experti se shodují, že koordinace by byla prospěšná i na mezinárodní úrovni, nejen v rámci unií. „Nejjednodušší by bylo spolupracovat na praktických aspektech energetiky. Například v otázkách rozvoje břidličného plynu. Je zde také snaha rozvíjet tzv. vnější dimenzi evropské energetické politiky, což jsou vztahy s relevantními partnery – Ruskem, kavkazskými zeměmi, zeměmi Blízkého východu, Afriky a také s Čínou a Indií. S těmito partnery nejsou ale jednání vždy jednoduchá,“ uzavírá Arunas Molis.

Autor textu Martin Jirušek působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií FSS. Text připravil ve spolupráci s Adélou Denkovou z portálu EurActiv.cz.