Díky daru významného německého historika a teoretika umění Hanse Beltinga je dnes knihovna Semináře dějin umění na Masarykově univerzitě jednou z nejvýznamnějších v Evropě, ba i ve světě. Co tento dar vlastně znamená, a jak se posunulo samotné umění od renesance až do dnešní doby? O tom jsme se bavili se samotným profesorem Beltingem.
Daroval jste Semináři dějin umění svoji knihovnu. Proč jste tak učinil?
Před rokem a půl jsem byl do Brna pozván a byl jsem natolik nadšen výzkumem, který se zde provádí, a na něj navazujícími publikacemi, že jsem se okamžitě rozhodl navázat s tímto pracovištěm bližší vztah.
Můžete být konkrétnější? Co je na našem semináři dějin umění tak výjimečného?
Vydáváte tu časopis Convivium, který je novým počátkem mezinárodní vědecké učenosti, zahrnující střední, východní i západní Evropu. To vše v pěti jazycích. Je to úžasné a ve světě velice specifické. Působivé je i směřování zdejších doktorandů a knihy pedagoga Ivana Folettiho. Zdejší seminář se věnuje nepříliš rozvinuté vědní oblasti, která je ale pro Evropu velmi důležitá.
Jaký je největší benefit vašeho daru pro studenty a akademiky?
Během komunistické éry v Československu takřka nebyla vydávána zahraniční literatura. Byli jste doslova odříznuti od mezinárodního vědeckého vývoje. Moje knihovna pokrývá přesně tento úsek dějin. Dnes jsou již zahraniční knihy k dostání, před druhou světovou válkou byly také, a já chci zaplnit ten prostor mezi tím.
Ve své knize Konec dějin umění? píšete, že tento konec neznamená doslova konec všeho, ale spíše změnu diskurzu, toho, jakým způsobem o věcech mluvíme. Co to konkrétně znamená?
Znamená to konec tradičních dějin umění, které byly zaměřeny pouze na umělecký styl, formu a datování. Dnes tu máme nové dějiny umění, které integrují třeba dějiny kultury nebo srovnávací studia, a které se snaží interpretovat umění jinak, nově. Napsal jsem o tom tři knihy, první je ta, kterou zmiňujete, s otazníkem na konci, druhá je přehodnocením po deseti letech, bez otazníku. Pak jsem působil na umělecké akademii, kterou jsem spoluzaložil, a kde jsem byl v centru současného umění, videoartu, médií, proto jsem napsal velice odlišné další vydání této knihy. Následující publikaci k tématu jsem napsal až po 15 letech, má název Dějiny umění po modernismu. Zaměřují se více na pokrok, styl a inovaci, což jsou momentálně témata, kterými se v umění zabýváme.
Jste odborníkem na středověké, renesanční, ale i současné umění. Jak se měnila společenská role umění v dějinách?
Změnila se velice. Napsal jsem knihu Neviditelné mistrovské dílo zaměřenou na umění 19. a 20. století. Dnes máme umělecké výstavy, exhibice a muzea, to vše přišlo na počátku 19. století. Hlavním tématem této knihy byla otázka: Co se stane, když chcete tvořit umění?. Ne umění v konkrétním stylu, ale umění jako takové. To je velký problém, protože umění je idea a produktem umění je objekt. Pak zde vzniká konflikt, není objektu, který by vcelku reprezentoval ideu, ani ideje bez objektu. Spousta umělců tak spáchala sebevraždu, protože byli z tohoto konfliktu zoufalí. Tohle je jeden z příkladů nového způsobu pojetí umění. Na konci 60. let, kdy zanikl kubismus, zde pak máme instalace, performance, happeningy a další, které vytváří opět novou dimenzi umění. A dnes znovu, videoart, digitální umění, nová média, internetové umění. Umění je zkrátka živoucí praxe lidí, která se mění s dějinami.
Co umění reflektuje dnes? Jaká je jeho role v dnešní společnosti?
Je těžké o něčem takovém mluvit ve chvíli, kdy se to děje. Retrospektivně je to snadné, ale ne teď. Myslím si ale, že to, co je v umění a v tom, co reflektuje, naprosto nové, je projekt globalizace. Od roku 1989, kdy se s rozpadem sovětského impéria změnily i politické dějiny světa, vznikla nová globální idea a praxe umění, která neexistovala nikdy předtím, nikdo si to ani nedokázal představit. Před rokem 1989 nikdo nemluvil o globálním vůbec. Nedávno jsem si dokonce koupil čtyři publikace na téma této novosti, kterou globalizace přináší do umění, a hodlám se do toho ponořit.