Vědci jsou blízko k objevení léku na dosud neléčitelný posttraumatický stres. Trpí jím lidé například po nehodách nebo jiných negativních zážitcích, mají problémy se soustředěním a učením a zapomínají.
Cestu k léčbě otevřel výzkum, na kterém se podílí francouzský vědec doktor Albano Meli působící na Lékařské fakultě MU. Výsledky teď spolu s kolegy z Columbijské univerzity v New Yorku publikoval v prestižním časopise Cell.
Hlavní Meliho zájem leží v jiné oblasti výzkumu. Zabývá se zkoumáním biofyzikálních vlastností buněk, které vytvářejí srdeční sval. Jejich zásadní dovedností je, že umí srdce stahovat a zase roztahovat. Bez toho by nefungovalo – nedocházelo by k přečerpávání krve.
Jak tyto kontrakce fungují? Může za to vápník, který se do buněk vpouští a z nich zase vypouští ven. To vše se cyklicky opakuje při každém stažení srdečního svalu díky jednomu velkému proteinu – umožňuje totiž vápníku projít do buněk.
„Tento protein je také v mozku v neuronech. Nikdo však neví proč. Je to skutečně velká záhada, protože tak velký protein spotřebovává spoustu energie a musí mít svoji důležitou roli,“ vysvětluje Albano Meli, jaká otázka ho přivedla do trochu jiné sféry výzkumu.
Neurony poškozené únikem vápníku
Vybaven jistou hypotézou a především zvědavostí se Meli s dalšími odborníky pokusili zjistit, co bude protein dělat v určitém patologickém kontextu. Vzali myš a v laboratorních podmínkách jí přivodili chronický stres. Ten vede k výraznému zhoršení paměti a vůbec stěžuje nemocnému řešení úkolů spojených s učením.
„Když jsme se pak podívali na ony proteiny v mozku, zjistili jsme, že jsou určitým způsobem modifikovány. Změnily se jejich vlastnosti pro otevírání a uzavírání při vpouštění a vypouštění vápníku,“ popisuje zaujatě vědec. Důsledkem bylo, že množství vápníku, které procházelo do buněk, bylo větší než obvykle. Šlo doslova o únik, pro mozkové buňky toxický.
„Dalším experimentem jsme zjistili, že když podáme myši lék, jenž stabilizuje činnost proteinu, zlepší se jí rázem paměťové dovednosti a vůbec schopnost učit se. De facto jsme kompenzovali dopady stresu,“ doplňuje Meli, který působí na Biologickém ústavu Lékařské fakulty MU.
Tím ale experiment zdaleka neskončil. Vědci vzali geneticky modifikovanou myš, která měla daný protein upravený tak, aby nemohl být modifikován, a i když pak u myši vyvolali chronický stres, paměťové dovednosti neztrácela – perfektně si pamatovala třeba naučený postup, jak vyváznout z nebezpečné situace.
„Takové poznání nám otevírá cestu k hledání léku na posttraumatickou stresovou poruchu. Vypadá to, že bychom měli už mít nástroj na potlačení symptomů a časem snad i na léčbu,“ popisuje Meli. Vědci věří, že podobně by vše mělo fungovat i u člověka, samozřejmě ale bude ještě trvat, než se dostanou tak daleko.
Záhada zůstává
Jaká je role onoho záhadného velkého proteinu, který stojí za poškozováním neuronů, však vědci i přes tento pokrok stále netuší. „Víme jen, že jeho modifikace mohou být škodlivé. Známe onen patologický kontext, je to tedy další kousek do skládačky. K čemu tam tento protein vlastně je, zůstává však dále zahaleno tajemstvím,“ dodává vědec.