Již hodně papíru bylo popsáno otázkou, proč právě člověk je zvíře obdařené darem řeči, zvláště když dnes víme, že jistou primitivní znakovou soustavu obdobného typu dokáží zvládnout i leckterá zvířata. Odpověď patrně tkví v tom (pomineme-li možnost, že člověka rozmluvili bohové či mimozemšťané), čím se člověk odlišuje od ostatních vyšších primátů, a to je způsob života daleko spíše než onen nápadný nedostatek ochlupení („nahá opice“).
Pokud se obeznámíme s tím, jak žijí gorily, šimpanzi a orangutani, vidíme, že hlavní rozdíl mezi nimi a člověkem není v tom, že žijí v lese (tam totiž žijí i myslivci), ani v radikálním rozdílu ve stravě (děti sice kreslí opičky s banány, ale šimpanzi si rádi dají flákotu, navíc vegetariáni nevykazují na první pohled jiné chování než jejich všežraví druzi), ale v sociálním uspořádání.
Gorily a šimpanzi žijí v tlupách s dominantními samci, kteří si střeží své samice před vetřelci mimo tlupu, lidé ale, ač je to v knížkách pro děti, patrně v ničem takovém nikdy nežili, neboť ani dnes takto nežijí ani ti nejprimitivněji žijící. Lidé žijí v atomárních rodinách, které sdílejí společný prostor s jinými rodinami, většinou spjatými pokrevenstvím. Typickým obrazem lidské společnosti je pak jakákoliv miniaturní vesnička, která je tvořena atomárními rodinami, jež dohromady dávají obec.
Je celkem jedno, jestli jsou tyto rodiny a obec realizovány jednotlivými rodinami a kočovným táborem, rodinami a klubkem chýší v pralese či rodinami a malebnými domky podhorské vesnice, princip je stejný. Dokonce i ve městech žijeme takto: atomární rodiny (dnes atomárnější než kdy dříve), spojené pouty s jinými rodinami – v současnosti ne nutně s přímými příbuznými či sousedy, ale příslušníky stejné společenské vrstvy. Velkoměsto je vlastně sítí miniaturních neviditelných společenství, která jsou propletena přes sebe, principiálně ale sotva odlišná od duchovního světa nejvlastnějšího člověčenstvu: rodiny a obce.
Sociální život člověka je tedy odlišný od gorily či šimpanze, bližší spíše některým ptákům, jako jsou vlaštovky, jejichž miniaturní hnízda jsou v kolonii přilepená na stěně jednoho chléva. Lišíme se od opů stylem pospolitosti, a právě proto i jazykem. Souvislost je asi větší, než by se dalo na první pohled odhadnout: uvědomme si, že gorilí samec si silou střeží své dámy před ostatními samci, má je neustále v dohledu. Muži naopak musí hlídat věrnost své partnerky (jako vlaštovčí sameček), ale to sotva jde, když muže povinnosti odvádějí z domova (jako odvádějí vlaštovku).
Zde nastupuje neocenitelná výhoda jazyka, bardy neopěvovaná a filozofy přehlížená: pomluva. Jazykem se totiž neskládají hlavně verše a filozofická pojednání, ale hlavně se jím klebetí a udržuje předivo společnosti. Lovec, opouštějící domov, se může spolehnout, že ostré zraky a klevetivé jazyky ostatních samic v obci ohlídají věrnost jeho družky lépe, než by to dokázal sám. Ostatní samice nesnesou výhody, které by z toho nevěrnice měla, už proto že odlákává i jejich samce a všechny materiální výhody z něj plynoucí (flákota).
Naopak výmluvnost samci umožňuje samičku přesvědčit či nevěrné samičce se z frapantní situace vymluvit. Jazyk je vůbec přirozeným nástrojem získání dominance (zdatný rétor vítězí nad mlčenlivým silákem: jsou snad našimi vládci apollonští nemluvové, nebo komunikačně zdatní tlusťoši?), ale i společenské kontroly. Naopak, všechna poezie, filozofie a věda jsou vedlejším produktem drobné plkavosti, tlachavosti a klevet, jen kanalizovaných pryč od původního účelu.
Autor je vedoucí Ústavu jazykovědy a baltistiky FF MU.