Zdá se být velice pravděpodobné, že první den roku 2014 nabude účinnosti nový občanský zákoník. Právní praxe tak dostane do rukou zcela novou soukromoprávní kodifikaci, nemající od roku 1811 u nás obdobu, v mnoha směrech nenavazující na současnou právní úpravu, jež má základ v socialistickém pojetí občanského práva.
Provedená rekodifikace soukromého práva představuje vrchol demokratizačního procesu českého právního řádu započatého po roce 1989. Autoři nového občanského zákoníku vycházeli v podstatě z historických dokumentů, jakými byl návrh občanského zákoníku z roku 1937, ale zejména Obecný zákoník občanský (ABGB) z roku 1811, a v některých částech šli přímo k pramenům římského práva.
Obecný zákoník občanský (ABGB) byl nejvýznamnějším právním kodexem vydaným na našem území. Jeho dokonalost prokázala především jeho doba platnosti. S drobnými změnami u nás platil až do roku 1950, v Rakousku v novelizované podobě platí dodnes.
Nový český občanský zákoník zavádí celou řadu institutů, které jsou dnes zcela zapomenuty, ale až do začátku padesátých let minulého století se v právní praxi běžně využívaly. Dnes bychom chtěli představit dva z nich – instituty dědického práva: dědickou smlouvu a odkaz.
Podíváme se na ně z historického pohledu tak, jak byly v minulosti upraveny v ABGB, a čtenář si tak může porovnat změny a shodné znaky s právní úpravou v novém občanském zákoníku.
Dědická smlouva
Dědická smlouva byla upravena mimo část věnovanou dědickému právu v rámci závazkové části zákoníku. Podstatou dědické smlouvy byla skutečnost, že jeden smluvní partner slíbil druhému budoucí pozůstalost nebo její část, a druhý kontrahent slib přijal. Dědická smlouva mohla být uzavřena pouze mezi manželi a za dědice mohl být ustanoven pouze manžel, nikoli třetí osoba. Dědická smlouva mohla obsahovat vzájemné nebo jen jednostranné ustanovení dědicem.
Účelem dědické smlouvy byl přechod pozůstalosti na přeživšího manžela. Dědická smlouva byla ve svých účincích velice podobná testamentu, lišila se však tím, že v případě testamentu se jednalo o jednostranný projev vůle, kdežto u dědické smlouvy o projev dvoustranný (smluvený). Z toho vyplývá, že dědická smlouva nemohla být zrušena jednostranným aktem jednoho z manželů, nýbrž vzájemnou dohodou obou smluvních stran. Dědickou smlouvu mohl zrušit také soud při rozluce manželství.
Nový český občanský zákoník upravuje dědickou smlouvu velice podobně jako ABGB, avšak neomezuje smluvní strany jen na manžele, jako tomu bylo v minulosti.
Odkaz
Dle ABGB bylo dědické právo založeno na principu univerzální sukcese (univerzálního nástupnictví), což znamenalo, že dědic nedělil jen zůstavitelova práva, ale i povinnosti. Výjimkou z tohoto pravidla byl institut odkazu, který sloužil k poskytnutí přímého majetkového prospěchu třetí osobě, která není dědicem (odkazovníkovi).
Právní úprava v ABGB byla poměrně podrobná a zahrnující nejrůznější varianty. Podstatou odkazu byl příkaz dědici či dědicům, aby vydal odkazovníkovi předmět odkazu, což mohly být věci mající nějakou hodnotu. Předmět odkazu musel být určitý. Odkaz musel být zřízen ve formě posledního pořízení, tedy testamentem nebo kodicilem. Výhodou institutu odkazu byl rychlejší způsob, jak se mohl odkazovník dostat k určité věci z pozůstalosti, neboť nebyl účastníkem dědického řízení, a rovněž se nemusel podílet ani na úhradě případných dluhů, které zanechal zůstavitel.
Nový český občanský zákoník obecně vychází z úpravy odkazů v ABGB, který však obsahoval mnohem podrobnější právní úpravu, která se v některých jednotlivostech odlišuje od té nové, účinné od 1. ledna 2014.
Autor působí na Katedře dějin státu a práva Právnické fakulty MU