Možná jsme si odvykli o tom tak přemýšlet, ale demence jako globální úbytek poznávacích neboli kognitivních schopností je i ve stáří vždy výsledkem chorobného procesu. Nejčastěji se jedná o Alzheimerovu nemoc, druhou nejčastější příčinou bývají cerebrovaskulární onemocnění, tedy taková, která souvisejí s cévním systémem mozku.
Je běžné, že lidé starší 65 let začínají pociťovat změny v tempu myšlení a v rychlosti reakcí. Normální je také horší vybavení informací z takzvané deklarativní paměti, která uchovává naše vědomosti o světě i o našich životech.
Na druhé straně demence postihuje široké rozpětí kognitivních funkcí, nejčastěji paměť a pozornost, a v důsledku toho i orientaci v místě a času. Narušuje i tvorbu vět, porozumění jazyku a další. Negativním způsobem ovlivňuje schopnost člověka žít samostatný život a v posledních stádiích také jeho emotivitu a osobnost.
Kde je hranice
Určit jednoznačnou hranici mezi normálním, zdravým stárnutím a chorobným úbytkem poznávacích schopností v raných stádiích jsme ale ještě stále nedokázali. Jedním z rozlišovacích kritérií bývá, jak je zmíněno výše, šíře příznaků. Dalším důležitým rozdílem je, jaký dopad mají změny v poznávacích schopnostech na funkčnost a samostatnost jedince v životě.
Člověk, který dokáže sám spravovat svoje peníze, platit účty a starat se o domácnost, by pravděpodobně v neuropsychologických testech skóroval v mezích normy. Demence se naopak projevuje selháváním už i v běžných denních aktivitách, jako je oblékání a hygiena, užívání léků nebo orientace v prostoru. Neuropsychologické testy pak vykazují hluboký propad výkonu.
Odlišení počátečních forem demence a normálního stárnutí přitom není jen otázka akademická a psychologická, nýbrž také ekonomická a sociální. Výskyt demence je relativně častý, podle některých autorů může postihovat kolem čtyř až sedmi procent lidí v 65 letech. S postupujícím věkem dochází k výraznému nárůstu výskytu v populaci a ve věkové kategorii nad 85 let trpí demencí už 30 až 50 procent osob.
Jelikož ve většině vyspělých zemích obyvatelstvo stárne, někteří odborníci už na příští desetiletí předpovídají pandemii demence.
Zátěž pro ekonomiku
Průměrná délka dožití od prvních projevů nemoci je asi čtyři roky a se zlepšující se zdravotní péčí se může tato doba ještě prodloužit. Jak už bylo řečeno, pacienti se vlivem onemocnění stávají nesamostatnými, a spotřebovávají tak velké množství veřejných financí v případě, že žijí v pečovatelských domech.
Pokud se o své nemocné stará rodina v domácím prostředí, musí často jeden člen snížit pracovní úvazek, nebo je nucen úplně odejít ze zaměstnání. To ho často izoluje od přátel a zájmů a péče o nemocného ho značně unavuje. U pečujících tak roste riziko rozvoje deprese a syndromu vyhoření. Navíc mají oslabený imunitní systém, rychleji tak podléhají virózám a vůbec se u nich zpomalují hojivé procesy. Tím tedy sekundárně narůstají náklady na lékařskou péči.
Včasná diagnostika demence a její následná léčba přitom může oddálit zhoršování příznaků, a prodloužit tak období samostatnosti pacienta. Důležitá je ale také prevence. Na rozvoji demence se podílí velké množství faktorů jak fyziologických a genetických, tak také psychologických.
Méně často se demence vyskytuje u lidí s vyšším vzděláním, kteří se navíc věnují intelektuálně náročné práci nebo pěstují rozumově náročné koníčky. Mezi ně můžeme zařadit také častý sociální kontakt. Současně ti, kteří pečují o své fyzické zdraví, například pravidelným sportem a vhodnou stravou, mají nižší riziko vzniku demence. Zajímavým zjištěním je i to, že prožitek smysluplnosti vlastní existence brání úpadku poznávacích schopností, je však zatím otázkou, proč.
Demenci se nevyplatí podceňovat. Věnujte se prevenci a všímejte si svých blízkých, protože ti často nemají náhled na své problémy a spontánně si stěžují málokdy.
Autorka je studentkou psychologie na Filozofické fakultě MU. Její články naleznete také v internetovém časopisu PsychoLogOn.