Přejít na hlavní obsah

Černošek: Tenista je jako gladiátor, nemůže se nechat vystřídat

Miroslav Černošek, jeden z nejvýznamnějších sportovních manažerů v Česku.

Foto: Jiří Salik Sláma

Miroslav Černošek je jeden z nejúspěšnějších sportovních manažerů v Česku. Jeho společnost organizuje tenisový Davis Cup a Fed Cup a každoročně přiváží nejlepší atlety světa na ostravský mítink Zlatá tretra. Aktivit má Černošek nespočet, přesto si před pár lety přidal ještě další. Na fakultě sportovních studií si udělal doktorát z kinantropologie.

Zkraje května byl jedním z těch, kdo převzali univerzitní ocenění pro významné absolventy. „Rád se dívám dopředu, potřebuju pořád překračovat nějaké mety, v podnikání i osobní. A také se mi líbilo, že jsem mohl psát o něčem, co dennodenně dělám,“ zdůvodňuje Černošek, co ho i ve vyšším věku ke studiu vedlo. 

Ačkoliv se angažujete i v jiných sportech, vaše největší hobby je tenis. Proč jste se pustil právě do něj, když jsou v Česku populárnější sporty?
Vztahuje se to k tomu, co jsem od mládí dělal – v devíti letech jsem začal hrát tenis, v desíti hokej a v 16 jsem začal dělat atletiku. V tenisu jsem byl jen krajským přeborníkem, ale přesto je pro mě profilujícím sportem. V porovnání s fotbalem a hokejem je pro mě lépe uchopitelný, protože působení vlivů, jako jsou delegáti, rozhodčí, sázení nebo úplatky, se v něm skoro neprojevuje. Nikdy jsem nezažil, že by rozhodčí poškodil hráče tak, že by prohrál neprávem. Fotbal a hokej jsou zejména v Česku plné různých problémů a skandálů. Beru to tak, že když tahám peníze od prestižních firem a svých kamarádů, tak mi přijde seriózní vložit je tam, kde je čistší prostředí.

Ve svém tenisovém klubu vychováváte hráče a hráčky odmala. Pořád ještě si je jezdíte vytipovávat sám na žákovské turnaje?
Nejdřív jsem to skutečně dělal. Začínal jsem sám, měl jsem k ruce jednoho člověka, který mě vozil od turnaje k turnaji, protože sám nemám řidičský průkaz. Jak se firma rozvíjela a začínala být čím dál úspěšnější, tak jsem přišel na způsob, jak pracovat se skauty, kteří vytipovávají talenty, a trenéry. Ředitelkou tenisového úseku je moje žena Petra, což je bývalá padesátá hráčka světa, která procestovala snad všechny velké turnaje, takže ví, o čem tenis je. A k tomu máme šikovné spolupracovníky po celé Moravě, takže když vědí o někom mimořádném v šesti sedmi letech, dají nám vědět. Rok dva s takovým dítětem pracuje šéftrenér mládeže a pak řekne, jestli stojí za to, abychom do něj investovali.

Pokud řekne, že ne, znamená to, že pak dítě odchází?
V tom případě nás může zajímat jako hráč do klubu, ne jako potenciální hvězda. My máme hráče rozdělené do tří skupin – ti, u kterých se ukáže, že na to nemají, ti, co mají na tenis na úrovni Moravy nebo Česka, kteří pak mají klubové smlouvy a dostávají nějakou finanční podporu a zázemí, a pak máme hráče, u kterých máme pocit, že by z nich mohly být hvězdy. S těmi děláme kolem 14 let marketingové smlouvy, kde jim nabízíme nadstandardní zajištění, pět let jim všechno platíme a oni pak podepisují smlouvu, že odevzdávají část prize money (pozn. odměna za dobrý výsledek v turaji) a výnosů z obchodních smluv, které jim zajistím já.

Foto: Jiří Salik Sláma

Vychovat top hráče či hráčku je nesmírně obtížné. Jak bojujete s různými problémy, které k takovému období patří?
Funguje to tak, že od sedmi do 14 let naši hráči a hráčky od pondělí do středy chodí doma do školy a trénuje je někdo, s kým komunikujeme, a od středy od večera do soboty jsou u nás. Přijíždí k nám a našim trenérům do Prostějova. Pokud s nimi chceme jít dál, tak od 14 musí přejít do Prostějova, chceme mít dohled nad celým jejich vývojem a přípravou. Snažíme se tedy přesvědčit rodiče, že je to správná cesta. Máme tady špičkové ubytování a stravování, vlastního ortopeda nebo fyzioterapeuta, několik kondičních trenérů. Ale jistě, je to investice jako každá jiná, buď se vydaří, nebo ne.

Ale jak hlídáte to, aby nadějný tenista ustál psychický tlak, který je na něj vyvíjen? Napadají mě třeba příklady řady fotbalových hráčů, kteří ho neustáli.
Nechci degradovat jiné sporty, ale tenis je v tomhle jiný. Vždycky říkám, že na špičkové úrovni jsou to gladiátorské hry. Člověk je na grandslamovém turnaji, nastoupí na kurt sám a nikdo mu nepomůže. Úspěchy a neúspěchy si musí ustát sám a k tomu je třeba veliká psychická a fyzická odolnost. V týmu je to jednoduché. Fotbalista nastoupí, ve 40. minutě se trenérovi zdá špatný, tak ho stáhne. Ale Tomáš Berdych se nemůže nechat vystřídat. Špičkoví tenisté jsou v tomto ohledu někde úplně jinde.

Dobře, tak do jaké míry se stává, že problémy nastanou?
Ve své kariéře jsem zažil spoustu hráčů, kteří se v 17, 18 dostali na vrchol, vydělali první peníze, pořídili si auto, byt a přítelkyni. A ta místo toho, aby je tahala ke sportu, je tahala od něj. Jsou to příběhy lidí, kteří měli na to, aby dosáhli víc, ale první hmatatelné finance je zkazily. Stoprocentně účinně se s tím bojovat nedá. Sázíme na zdravý rozum samotných hráčů a jejich okolí. Když ho mají, tak vědí, že pokud nejsou v první stovce světového žebříčku, tak do sebe musí investovat, když jsou v ní, tak jim to zajistí velice příjemný život a když v první desítce, jsou z nich opravdu bohatí lidé. Syn mé současné ženy hraje na velmi dobré úrovni fotbal, a když se tak dívám na prostředí, které ho obklopuje, vidím silnou tendenci ke spotřebnímu chování a předvádění se. To u tenistů naštěstí tak silné není.

V čem je chyba? V trenérech kolektivních sportů, kteří své svěřence vedou špatným směrem?
Řekl bych, že ani ne, třeba fotbaloví trenéři mají na starost příliš mnoho lidí, aby je mohli do takové míry ovlivnit.

Organizujete Fed Cup, Davis Cup, ale i atletickou Zlatou tretru. Můžete porovnat prostředí, ve kterém se v Česku různé sporty odehrávají? V jednom rozhovoru jste kdysi řekl, že česká atletika zdaleka není profesionální.
Atletika je krásný sport, který dominuje na olympiádě a mě se hrozně líbí. Ale počet mítinků je omezený, mistrovství světa v atletice je jednou za dva roky a olympiáda jednou za čtyři. Netočí se tam zdaleka tolik peněz, takže lidé kolem nejsou zdaleka takoví profesionálové jako třeba v tenisu. Když se podíváte na ATP (organizace zastřešující mužský profesionální tenis), tak vidíte perfektně fungující nadnárodní společnost. Existuje například systém, kdy hráči nedostávají odměny úplně celé, ale část si nechává organizace, která z nich pak tenistům vyplácí „důchody“, a stará se o ně i jinak.

Hlavní novinky