Přejít na hlavní obsah

Že chci zkoumat lidoopy, mi nikdo nevěřil

Absolventka Masarykovy univerzity Klára Petrželková přibližuje, jak těžká může být cesta za snem.

„Lidoopi a lidé si parazity opravdu vyměňují, objevili jsme teď jednoho pro člověka úplně nového,“ říká Klára Petrželková o svém výzkumu.

Klára Petrželková je živý důkaz toho, že když opravdu chcete, můžete dosáhnout čehokoliv. Absolventka Přírodovědecké fakulty MU se už na vysoké škole rozhodla, že chce studovat lidoopy. A přesto, že jsou to k nejbližším volně žijícím primátům z Česka tisíce kilometrů, stala se v oboru mezinárodně respektovanou expertkou. V rozhovoru pro Muni pracovnice Akademie věd přibližuje, jak těžká je taková cesta za snem.

Kolik lidí v Česku se zabývá výzkumem lidoopů?
Myslím, že aktuálně jsme dva nebo tři. Přiznám se, že české prostředí moc nesleduju. Pro mě je hezká položka do životopisu, že jsem výrazně pomohla rozvoji primatologie v Česku, ale pracovně to pro mě nijak cenné není. Musím se srovnávat s jinými.

Vybrala jste si obor, který jinak v tuzemsku v podstatě neexistuje. Jak se to stalo?
Bylo to někdy v průběhu magisterského studia, kdy jsem si řekla, že se chci věnovat lidoopům. Původně jsem měla jít na medicínu, ale rozmyslela jsem si to, i když dnes si myslím, že by mě to hrozně bavilo. Jen bych nemohla někde na Vsetíně (odtud Petrželková pochází – pozn. red.) předepisovat paralen, skončila bych nejspíš u Lékařů bez hranic. Ono to bylo celé velice složité a trvalo mi pět let, než jsem se dostala třeba jen na první třítýdenní terénní výzkum do Kamerunu.

Povídejte.
Když jsem přišla na univerzitu, obory byly jinak nastavené, takže jsem v průběhu studia přecházela na jiný, abych mohla dělat zoologii, velké savce. To mě zajímalo nejvíc, žádné žábronošky. Jenže na fakultě se tehdy velkým savcům nikdo nevěnoval, tak jsem to musela vzít postupně, přes netopýry, kteří mě nejdřív taky hodně bavili. Brala jsem to tak, že se k lidoopům přece časem propracuju, že je budu dělat na postdoku.

Ptal se vás někdy někdo na to, proč studovat lidoopy, když tady v Česku žádní mimo zoo nejsou?
Reakce byla spíš „a jo, tobě se líbí opičky...“, nikdo mi nevěřil, že je chci opravdu studovat. Náš obor je velice zromantizovaný, i dnes se mi hlásí studenti, kterým se opravdu hlavně líbí opičky. Já měla štěstí, třeba film Gorily v mlze jsem viděla až někdy před rokem. Měla jsem také výhodu, že jsem nikdy nebyla žádný „animal lover“. Jsem obecně špatný zoolog, vůbec ne takový ten výzkumník, co někde běhá a nadšeně říká, co je co. Od začátku jsem chtěla lidoopy opravdu zkoumat, ale jediný, kdo mi to věřil, byl pan docent Gelnar, který mi napsal několik doporučujících dopisů.

Začala jsem na netopýrech, ale po prváku na doktorátu jsem měla těžkou krizi. Přišlo mi, že už se k primátům nikdy neposunu. Tehdy jsem si zařídila Erasmus v Aberdeenu a tam jsem se potkala s lidmi, kteří se primatologii věnovali a hrozně mě nakopli: Že to teď nemůžu vzdát, že doktorát dodělám. Tehdy jsem si řekla, že to dokážu, že postdoktorský projekt napíšu a že mi ho dají. Tak jsem ho napsala a oni mi ho, už na akademii věd, dali. Samozřejmě že původně jsem měla představu, že budu dělat etologii, studovat chování lidoopů, ale rychle mi došlo, že to, ani ekologie, se nestane. Tyhle dvě niky jsou dávno obsazené daleko lepšími pracovišti, která oboje zkoumají desetiletí. Věděla jsem, že si musím najít něco svého, proto dnes dělám parazitologii lidoopů.

Berete to tak, že jste postdoktorský projekt dostala jako výsledek štěstí nebo nadstandardně tvrdé práce?
Já jsem si v životě musela všechno tvrdě vybojovat. Trvalo mi pět let, než jsem se do terénu dostala; a než jsem opravdu začala dělat něco pořádně, bylo to sedm let. A bylo to obrovské vypětí, protože na postgraduálu jsem četla články o lidoopech i o netopýrech, zabývala jsem se dvěma věcmi naráz. Ale pak v tom byla určitě i dávka štěstí, třeba v tom, že mě nevyhodili z akademie a dali mi možnost dělat něco, co tady předtím nikdy nikdo nedělal. Až někdy v roce 2013 jsem měla pocit, že nás lidi ze západu respektují a já už nejsem nějaká „crazy girl from Czech republic who would like to do parasites“ (paroduje špatný anglický přízvuk – pozn. red.). Teď si říkají, ok, oni to fakticky dělají, mají publikace a dělají to dobře. To beru jako velký úspěch.

O čem vaše publikace jsou, co konkrétně zkoumáte?
Například o sebemedikaci u lidoopů, oni jsou totiž schopní použít léčivé rostliny nebo hlínu, aby se vyléčili z nemoci nebo se zbavili parazitů. Před lety jsem potkala pozdějšího profesora Davida Modrého, který vyšetřoval primáty ze zoologických zahrad a primátí parazitologií jsme se postupně prokousávali. Lidoopi jsou nejbližší příbuzní lidí, takže jejich parazité jsou nebezpeční také pro člověka. Přišli jsme ale na to, že hodně dat z oboru je chybných, že je neshromažďovali lidé, kteří tomu rozumí. Dělalo se to tak, že byl někdo primatolog, tak zkoumal výkaly lidoopů, ale nevzal si k tomu parazitologa, takže pak bylo všechno špatně. My jsme chtěli postupně vytvořit tým, kde měl každý svoji roli, přičemž já jsem byla ekolog zajímající se o hostitele. A kromě toho mě začal zajímat i mikrobiom, střeva a jejich změny, protože to se také hodně mění a odráží se to na vývoji druhů.

Jsou pak vaše výsledky nějak aplikovatelné na lidi, když jsou primáti lidem tak blízcí?
Souvisí to, hlavně u přenosu parazitů z primátů na člověka je to hodně praktická věc. Postupně zjišťujeme, že parazité nejsou z globálního hlediska pro primáty takovou hrozbou jako respirační onemocnění, ebola nebo antrax, ale negativní vliv na populace určitě mají. Přišli jsme navíc na to, že si lidoopi a lidé parazity opravdu vyměňují, objevili jsme teď jednoho pro člověka úplně nového.

Lidoopy ohrožuje také decimování prostředí, v němž žijí. Dotýká se to vás a vašeho výzkumu?
Určitě to problém je a určitě mě to zajímá. Problém je hlavně ničení původního biotopu – těžba minerálů a dřeva, zemědělství, nadnárodní korporace... Působím v Africe, ale i tam už je problém s využíváním palmy olejné a zabíráním ohromných ploch touto plodinou.

Nutí to pak člověka nějak se angažovat v pomoci zasaženým oblastem?
Nutí, ale na druhou stranu také vidím, že rozvojová pomoc je současně ohromný byznys, a proto se do toho nechci moc zaplétat. Často se sype spousta peněz tam, kde to nemá smysl. Otázka pak je, jestli to chcete vzdát, nebo udělat aspoň něco. Svět ani Afriku nezachráním, ale kde můžu, tam se trochu pomoct snažím. Já se třeba orientuju na zdraví místních komunit ve Středoafrické republice. Máme projekt, jehož prostřednictvím získáváme peníze na zlepšení zdravotního stavu místních lidí. Před nedávnem jsme ho museli zastavit kvůli tomu, že v zemi propukla občanská válka, ale teď už se ho zase snažíme restartovat.

Hlavní novinky