Přejít na hlavní obsah

Vrba: Hlavně to přežít ve zdraví

anotace_Vrba_sport_resize.jpgDráhový cyklista Ivan Vrba, úspěšný český reprezentant pravidelně se prosazující do medailových pozic na mezinárodních turnajích, má za sebou méně úspěšnou sezónu, ve které se mu nepodařilo obhájit bronz na MS v Los Angeles. Přesto stále patří mezi špičku v cyklistické disciplíně zvané keirin. Studuje obor Tělesná výchova a sport na Fakultě sportovních studií a v rozhovoru plném smíchu vypráví o tom, jak přežít profesionální sport.

Jaká je teď vaše hlavní disciplína?
Snažím se být nejlepší v keirinu. To je japonská disciplína, která se jezdí v šesti lidech. Jedou se dva kilometry a spurtuje se posledních šest set metrů. To vlastně začíná samotný závod, protože odstoupí vodič před námi, který nás rozjíždí na nějakých šedesát kilometrů za hodinu. A to pak nastane taková mela a ten, kdo to přežije, může skončit první. Strategie je být buď hodně dobrý nebo hodně „vyčuraný“. Češi všeobecně patří mezi nejvytrvalejší sprintery na světě a těch šest set metrů je pro nás ideální vzdálenost.

Jak jste začínal s cyklistikou?
Začínal jsem s bikrosem, který jsem dělal od osmi do čtrnácti let. Skončilo to po pádu v Pardubicích. Hodil jsem šipku po docela dlouhém letu a zapíchl to hlavou do země. Spoustu lidí kolem si myslelo, že jsem mrtvý. Oni ty tratě začali stavět pro prcky a já byl moc rychlý. Pak jsem to zkoušel na silnici, ale to mi přišlo takové moc dlouhé. Začaly se mi líbit sprinterské tréninky a vůbec ty osobnosti sprinterů a jací jsou to pěkní svalnatí chlapi. Oproti třeba silničářům, kteří jsou takový chrastítka. Oni samozřejmě taky hodně vydrží, ale sprint se mi líbí víc, protože člověka tolik neohrozí různé náhody. Na silnici máte defekt a je konec. Ve sprintu jsou různé opravy a tak podobně. No a jak jsem začal od roku 1998 pravidelně vozit medaile z ME, tak mi v roce 2000 dali smlouvu v Dukle Brno a jsem tu.

Jak přežívá takový normální profesionální sportovec?
Mám podmínky ve smlouvě s klubem, že se musím umístit na ME do medaile, na MS do šestého místa, na olympiádě do osmého místa. Takže to se snažím plnit. Když se to neplní, tak se jde s platem dolů a po dvou letech se posuzuje, jak moc jsem perspektivní. Když uznají, že už je na čase mě ukončit, tak mě ukončí. Mám smlouvu na dobu určitou, takže je v tom hodně velká nejistota. Za rok můžu klidně končit.

Image
"Dřív jsem jezdil každý týden závody a každý závod jsem chtěl vyhrát. Ale teď už to prostě nejde," říká dráhový cyklista Ivan Vrba.
Proč jste se přihlásil na FSpS?
Chtěl jsem nabourat stereotyp. Pořád jezdím na kole a je to nějaké moc stejné. Už jsem měl takový pocit, že se nebavím o ničem jiném než o kole, ženských a autech. Takže jsem rád, že jsou konečně i jiná témata. Studium je sice spousta starostí, ale já rád poznávám nový lidi a je to rozšíření obzorů.

Co je pro vás sport v současnosti?
Jsem živený sportem. Ze začátku jsem to dělal zadarmo a byl jsem nadšenec. Teď už tak nadšený nejsem a beru to s rezervou. Dělám to už dlouho a každá zábava se stává rutinou a jak mě to dřív třeba bavilo, tak s ubíhajícími roky jsem v takovém tom stabilizovaném stavu. Když je člověk moc nadšený, tak to potom zbytečně přehání a neposlouchá tolik tělo a spíš si říká: „Teď musím jít! Teď musím zabrat! Zátopek!“ Je prostě přemotivovaný. Lepší je se ustálit.

Kdy dosahuje cyklista vrcholu?
Vrchol mají cyklisté různý. Záleží na tom, jak si ho postaví. Většina jich končí, když začne forma klesat. Někteří ale vydrží až třeba do čtyřiceti, protože mají sponzory a smlouvy a dokáží se smířit s tím, že nejsou první. Já už stárnu. Dřív jsem jezdil každý týden závody a každý závod jsem chtěl vyhrát. Ale teď už to prostě nejde. Teď se musím soustředit na dva velké závody ročně, abych je zajel. Někdy to vyjde a někdy ne. Z ME mám momentálně bronz, na MS v Los Angeles jsem těsně nepostoupil z rozjížďky a další umístění mi upravili za nedovolené křižovaní.

Jaké jsou ještě vaše sportovní ambice?
Hlavně to přežít ve zdraví. Baštím všelijaké výživy na klouby a ochranné preparáty. Když se člověk stará o svoje tělo spíš směrem ke zdraví a ne k výkonu, ono ho pak tím výkonem odměňuje. To je takové docela zajímavé zjištění. Když jsem to dřív hrnul na výkon a cpal do sebe při trénincích různé stimulanty a kofeiny, tak to nebylo dobré. Měl jsem problémy třeba s nespavostí. Důležité je se zaměřit na regeneraci a zdraví. Ale chápu, že jsou typy lidí, kteří se o to starat nemusí. Jeden můj kamarád cyklista, který hodně dlouho patřil mezi nejlepší a doteď drží jeden světový rekord, je silný kuřák, který jde po závodech na party a dá tam deset tequil – prostě strašné zvíře. Ale funguje. Já jsem na tohle paření moc líný. Já se jdu radši vyspat.

Jak zvládáte závody psychicky?

Stres je před startem. Při závodu už se člověk soustředí na situaci na trati, hlídá si soupeře a už ho to baví. Ale ten stav před závodem pro mě býval šílený. To byly průjmy a nevolnosti. Ale teď si většinou říkám: „No tak co, jsou ještě další závody.“ S plněním smlouvy klubu je to taky tak – nějak bylo, nějak bude. Tím, že se budu stresovat to moc neovlivním. Nejde o život. Musím si říct, že i na té olympiádě svět nestojí. I když s tou olympiádou jsem to možná trochu přehnal – tam jsem byl až moc v pohodě (na OH v Athénách skončil Vrba na 10. místě v keirinu – pozn. red.).

Hlavní novinky