Přejít na hlavní obsah

O život jde skoro každou vteřinu

Minarik
Tomáš Minařík je známý brněnský kajakař, účastník několika expedicí včetně prvosjezdu Gangy a také student Fakulty sportovních studií MU. V rozhovoru se ohlíží za svými dobrodružnými vodáckými výpravami i za tragickými okolnostmi, které sportovní sjíždění řek doprovázejí.

Jak jste se dostal k ježdění na kajaku?

Bylo mi asi dvanáct let a byla to celkem náhoda. Začínal jsem tady v Brně. Před pěti lety jsem založil neformální skupinu kajakářů nazývající se RiotKlingons. V roce 2003 jsem začal jezdit pod korouhví WW8 czech expedition group. Tam jsem dostal příležitost zúčastnit se expedice do Indie. Byla to asi po třiceti letech první česká vodácká expedice do zahraničí.

Na jakých lodích se jezdí takové expedice?
Jezdí se na kajacích s větším objemem, což umožňuje bezpečnější průjezd velkých válců. U nás je několik odvětví tohoto sportu. Jednak je to rodeo na divoké vodě – to je spíše světová záležitost, která u nás nemá moc vysokou úroveň. Dále slalom a turistika. A pak je sportovní sjíždění divoké vody, které dělám já. Takže jde o sport, ve kterém neexhibujete před hromadou diváků, ale pohybujete se v místech, kam lidská noha nevkročila. Výkony jsou ale srovnatelné s rodeem.

Image

Vaše první expedice byl prvosjezd Gangy. Proč zrovna tahle řeka? To jste si prostě jednoho dne sedli a řekli si, že sjedete Gangu?
V podstatě tak nějak. Z fotek, co jsme viděli, jsme znali jen profil koryta. Byl to jediný materiál, ze kterého jsme čerpali, a tak jsme si řekli, že by se úsek dal sjet. Je to prostě adrenalinový sport. Tehdy jsme vůbec netušili, co nás tam čeká. Měli jsme prostě lodě na ramenou a vydávali se do Himálaje. Za měsíc jsme tam sjeli sto dvacet kilometrů horního toku Gangy a zvládli jsme ještě několik prvosjezdů jejích přítoků.

Jak je to u takových expedic se zázemím? Máte nějaký doprovod s náhradním vybavením?
Chtěli jsme mít vrtulníky, ale ty nevyšly (směje se). Takže jsme měli autobus, kde bylo technické zázemí pro kameramany, fotografy a zdravotnici. Ti putovali kolem řeky a všechno natáčeli. Vypadá to tak, že se jezdí krátké extrémní úseky – jede se třeba pět nebo deset kilometrů. V Himálaji je problém, že je tam všechno hrozně velké, takže silnice vede třeba půl kilometru nad řekou. To jsme se vždycky dalekohledem koukli, jestli to vypadá dobře, slaňovali s lodí dolů a sjeli to. Na vodě je pak každý jenom s tím základním vybavením plus třeba náhradní pádlo. Ale jinak s sebou každý vezeme náhradní loď a pádel nepočítaně. Průtok v řece je třeba tisíc kubíků, takže hledat pádlo je docela zbytečné. Hlavní je vůbec najít sám sebe, dostat se ke břehu a pokračovat dál.

Na expedici jste byl i letos. O co šlo?
Letos byl takový expediční vrchol. Připravovalo se to asi rok dopředu. Dostali jsme tři auta a jeli jsme po vlastní ose trasu Praha–Dillí a dál na prvosjezd druhého prameny Gangy – Alaknandy. Takže teď už jsme jediní na světě, kteří sjeli oba prameny Gangy.

Proč jste se rozhodli dopravit se tam po vlastní ose?
Navazovali jsme na expedici, kterou vedl v roce 1977 Jaromír Štětina. Ti tam také jeli auty. V den před nasednutím na vodu se ale dva členové výpravy při tréninku utopili. Členem naší expedice byl i syn jednoho z těch utonulých, takže to bylo takové uctění památky.

Zažil jste někdy vy sám situaci, kdy už vám šlo opravdu o život?
Tam jde o život skoro každou vteřinu. Ale měli jsme tam jeden takový osmimetrový vodopád, kdy to bylo tak padesát na padesát. Zkoušeli jsme to jenom dva s tím, že já jsem skočil a zadupalo mě to hluboko pod vodu a různě mě to promotalo, až jsem se někde dostal ven. Jenže už jsem nestačil dát kamarádovi znamení, ať neskáče. Byl už na hraně a skočil tam. Zavřela se nad ním voda a po pěti minutách vyplavala loď. Začali jsme tam házet lana, ale neviděli jsme ho. Dostal se pod skálu, kde byla jeskyně a tam vyplaval. Nakonec jsme ho vytáhli kolem vodopádu a ten den už jsme měli utrum. Tohle jsou okamžiky, které už opravdu nejsou zrovna příjemné.

Jak se místní dívali na to, že budete sjíždět prameny Gangy?
My jsme na každém prvosjezdu podstoupili takzvanou Pudju. To je takové posvěcení Šivy, abychom neznesvětili řeku. Byli jsme tam totiž v období monzunu a to je čas, kdy řekou teče nejvíc vody a zároveň tam všichni svatí muži jdou pro vodu, která je symbolem plodnosti. Tu vodu pak nechávají skapávat na Šivův penis a udržují tak plodnost Indie.

Chcete u těchto expedicí zůstat?
Už když jsem se po druhé vydával do Indie, tak jsem si nebyl úplně jistý, že do toho chci opravdu jít. Bylo to krásné, hezky jsme si tam zajezdili, spoustu toho zažili už po cestě a viděli jsme perfektní místa. Ale už jsem se rozhodl, že budu jezdit jen po Evropě se svým oddílem. Expediční ježdění je opravdu hodně náročné. Ztěžuje to například i to, že se z každé expedice dělá film, takže se některé úseky kvůli natáčení musí jet třeba dvakrát nebo třikrát, a to je docela únavné. Říkám si, že teď je ten pravý čas s expedicemi skončit.

Máte nějakou vysněnou řeku, kterou byste si chtěl sjet?
V Kanadě existuje taková šílená řeka jménem Stikine. Tu jsem si chtěl vždycky sjet, ale už to pomalu začínám přehodnocovat. Teď nedávno se stala kamarádovi taková tragédie, takže to člověku zrovna moc nepřidá. Vnímám, že sport má své hranice. Přestat s tím určitě úplně nechci, ale nechci to přehánět, takže začínám jezdit na pohodu. Tento sport jde rychle dopředu, takže kamarádi, se kterými jsem byl v Indii, už jsou mnohem dál než já – jak výkonnostně, tak po psychické stránce. Na té vrcholné úrovni už je schopnost ovládnout strach padesát procent z toho, co musíte zvládnout. Rozhodující je každý záběr v každé chvíli. Daná milisekunda rozhoduje o dalším průběhu vaší cesty řekou. Když se bojíte, tak děláte chyby. Tak je to ale i v jiných sportech. Když se podíváte třeba na golf, tak tam taky musíte v jedné vteřině být schopni koncentrovat cit a znalosti pro odpal míčku. Máte jenom jednu ránu a z toho vycházíte dál. U toho sportovního sjíždění řek je to dost podobné.

Akorát u golfu vám nejde o život.
Jasně. To je takový rozdíl (směje se).

Co bývá příčinou nehod na vodě na vaší úrovni?
Na této úrovni se stávají spíše tragédie než nehody. Věřím, že lidé, se kterými jezdím, jsou schopni jet na sto procent, ať už při svém výkonu nebo při záchraně kamaráda, a stejně to třeba nestačí. Když se něco stane na Vltavě, tak proto, že jsou lidi třeba opilí, ale nám se může něco stát, i když myslíme na všechno. Rád bych tady vzpomenul na kamaráda Jeffa, který se teď utopil v Kanadě, přestože všichni dělali všechno pro to, aby se to nestalo. Tak ať je mu dobře v kajakovém nebi.

Hlavní novinky