Někdo obsluhuje v kavárně, jiný pracuje v callcentru. Skoro všichni studenti se snaží vydělat si při škole nějaké peníze. Jsou však i takoví, kteří pracují bez nároku na odměnu jen pro dobrý pocit, že dělají něco prospěšného. To je i případ studentky fakulty sociálních studií Evy Myslíkové, členky organizace Amnesty International, která se po celém světě snaží bojovat za lidská práva a letos slaví padesátileté výročí svého vzniku. „Potřebuju mít dobrý pocit ze sebe sama. Proto jsme se stala dobrovolníkem,“ zdůvodňuje ne zcela typickou náplň volného času Myslíková.
Proč jste si vybrala zrovna oblast lidských práv?
Když jsem rozmýšlela, na jakou školu si podám přihlášku, šla jsem do pedagogicko-psychologické poradny, aby mi udělali test, který určuje, na co bych se nejvíc hodila. Řekli mi, ať jdu studovat teologii, protože mám potřebu pomáhat lidem. Tahle varianta se mi moc nelíbila, ale když jsem přišla na univerzitu, musela jsem uznat, že mi pořád něco takového chybí. Prohledala jsem na internetu možnosti dobrovolnictví a několika organizacím napsala. Z Amnesty přišla obratem odpověď, že mě mezi sebou moc rádi uvidí, zatímco jiné organizace se vůbec neozvaly. Vím, jak se neziskovkám špatně shání dobrovolníci, tak mě vlažný přístup překvapil. A o to víc mě potěšil přístup Amnesty.
Pracujete pro brněnskou skupinu organizace, kterou si ale lidé spojují spíš s mezinárodními tématy. Jak to jde dohromady?
I když jsme brněnská skupina, pořádáme kampaně na mezinárodní i regionální úrovni. Komunikujeme s českou kanceláří v Praze i s mezinárodní londýnskou, takže se dozvídáme o případech, které se řeší jinde. Pokud se rozhodneme zapojit, uděláme svoji kampaň, kterou přizpůsobujeme domácím podmínkám. V Česku se hodně věnujeme třeba romské problematice nebo vzdělávání v oblasti lidských práv vůbec. Organizujeme například workshopy, s nimiž jezdíme po středních školách.
Jaké to je, stoupnout si před třídu, kterou často vůbec nezajímá to, co se před tabulí děje?
Poprvé jsem se bála. Šli jsme za druháky středoškoláky, takže mě strašilo, že si neudržím respekt, ale s tím jsem nakonec neměla žádné problémy. Studenti výborně spolupracovali, a když se v debatě, například o trestu smrti, objevil nějaký sporný moment, tak se mezi nimi rozproudila velice živá debata. Bylo fajn sledovat, jak si profilují názory a obhajují si je. Přitom to v žádném případě nefunguje tak, že bychom jim něco nutili. Na začátek jim jen dáme informace, seznámíme je s jejich právy a oni si pak musí přebrat sami, jak se k čemu postaví. Jistě, ze začátku jsme se taky potýkali s trochou nezájmu a nedůvěry, ale potěšilo mě, jak rychle se to ztratilo.
Přesto se hlavně při akcích pořádaných na ulicích ve městech asi setkáváte s názory, že lidi jejich práva nebo to, že je někdo neoprávněně vězněný, nezajímá. Nevadí vám to?
Beru to tak, že aby informace, které lidem dáváme, někoho oslovily, musí ho daná problematika aspoň trochu zajímat. O to víc mě potěší, když někdo přijde se zájmem. A ti lidé naštěstí opravdu chodí. Ale jistě, že se potkáváme i s odmítavými reakcemi. Lidé třeba říkají, že je naivní myslet si, že když budeme nějaké vládě posílat dopisy s žádostmi o propuštění nespravedlivě vězněných, pustí je. My víme, že šance je malá, ale tak to nejde brát. Adresáty to přinejmenším otráví, budou vědět, že člověk, kterého zajali, někoho zajímá, že si s ním nemůžou dělat, co chtějí. Už jen snaha samotná je důležitá. Případy, kdy vláda udělá ústupek nebo sníží trest, jsou, a proto stojí za to něco takového dělat. Je skvělý pocit, když si pak člověk může říct, že má podíl, byť maličký, na něčem takovém. Nabíjí mě to.
