Potkáte ji na filozofické fakultě na ústavu slavistiky, kde se věnuje sémiotice strachu. Nebo na parketu, když vyučuje swing. V knihkupectví najdete její překlady a ilustrace Bulgakova. A v galeriích její obrazy. Polina Zolina je drobná dáma mnoha talentů a neuvěřitelné energie.
„Do Česka mě přivedl Vladimír Remek,“ začíná své vyprávění rodilá Ruska. „V Nižnim Novgorodu jsem studovala ruskou filologii, díky níž jsem se povinně učila další slovanský jazyk. Byla mi přidělena čeština. Jelikož jsem absolvovala hudební konzervatoř, vybrali mě do ceremoniálu na uvítání Remka při jeho návštěvě na naší univerzitě.“
Díky této poctě jí pak nabídli stáž v Česku, kterou s radostí přijala. Do Brna se přihlásila, aby se v doktorském studiu zabývala tím, jak ruská literatura zachycuje fenomén strachu.
Sama se však zdráhá jakoukoliv knihu doporučit: „Na každého působí dílo jinak podle jeho vlastních zkušeností a na základě období, kterým prochází. Já sama jsem některé knihy četla několikrát a pokaždé na mě měly úplně jiný dopad.“
K umění byla Polina vedena odmalička – otec je skladatel a matka učitelka hudby. Právě ta jí celé dětství četla knihy. „Většinu klasické ruské literatury jsem přečetla při cestování autobusem a čtení s matkou pro mě bylo oázou klidu,“ srovnává Polina.
Právě tehdy brala do rukou tužku a načrtávala předčítané scény. Díky tomu dala hravě dohromady ilustrace pro nedávno vydanou Bulgakovu knihu Psí srdce, kterou zároveň překládala.
Teď Polina studuje, publikuje vědecké články o současné české literatuře, vyučuje ruskou konverzaci, maluje, píše poezii a prózu, překládá, tlumočí, tancuje, trénuje swing a moderuje. Jak to všechno zvládá?
„Čím víc věcí člověk dělá, tím více jich pak i stíhá. Zjistila jsem, že čas je jako guma – dá se natáhnout. Ale samozřejmě ne donekonečna. Mám štěstí, že dělám jen věci, které mě baví a zároveň nabíjejí.“ Přesto přiznává, že spí většinou jen pět hodin denně: „Při patnáctiminutové meditaci si odpočinu víc než při spánku.“ Kousek její energie se dá ukrojit na pravidelných úterních swingových tančírnách v café Savoy.
V jarním semestru si také vyzkoušela vysílání vlastního pořadu v Radiu R pod názvem Azbuka s Polinou. „Když jsem se hlásila na vysokou školu, vybrala jsem si žurnalistiku, protože jsem toužila být rozhlasovou tvůrkyní. Přijetí mi uniklo o půl bodu. Nebýt toho, nikdy bych nešla na filologii a nikdy bych se nedostala do Česka, kde se mi rozhlasový sen splnil. A vůbec, v Česku se obecně sny plní,“ říká s jistotou Polina, „a jsou tu naprosto úžasní lidé! Takže mám více důvodů, proč se tu na delší dobu zdržet.“