Cena Jindřicha Chalupeckého je nejprestižnější ocenění, jaké může mladý umělec či umělkyně v Česku dostat. Možnost řídit ji je ovšem také čest. Od března má její organizaci i péči o vítěze na starost doktorandka z filozofické fakulty Karina Kottová.
Sama o vítězích nerozhoduje, to je úkol odborné poroty, ve které mají mimochodem zastoupení experti z renomovaných evropských či světových galerií. Prezentace finalistů a laureátů v tuzemsku i v zahraničí a starost o to, aby svou účast využili co nejlépe a dostali svoje dílo k co největšímu počtu lidí, to už je její úkol.
„Když jsem nabídku dostala, vzala jsem si pár dnů na rozmyšlenou. Je to velká výzva. Ale přijala jsem ji, moc se těším,“ říká nadšeně Kottová, která dosud pracuje jako kurátorka v pražském centru současného umění MeetFactory.
Výměna ve vedení ceny je změna nejen pro ni, ale pro akci samotnou. Na místě střídá o 25 let starší Lenku Lindaurovou, ženu z úplně jiné generace. „To byl jeden z důvodů, proč jsem váhala. Přemýšlela jsem, jestli mám na něco takového dost zkušeností,“ popisuje svoje myšlenkové pochody mladá specialistka.
Dilema nakonec rozsekla s tím, že ve svých 31 letech je v podobném věku jako umělci, kteří cenu dostávají. S většinou z nich se profesionálně i osobně potkává od začátku svého působení v umělecké branži, některým dokonce dělala první punkové výstavy v alternativních galeriích, a tak má velice dobrou představu o tom, v jakém prostředí se pohybuje.
A co se zkušeností týče, těch má také spoustu. Kottová studovala nejdřív na Univerzitě Karlově, magisterský titul má ovšem z holandského Maastrichtu. Právě tam se začala zajímat o to, čemu se v angloamerickém prostředí věnuje celý obor s názvem Visitor Studies. „Snaží se popsat to, jací lidé do galerií chodí, co od návštěvy čekají, jakou mají motivaci a jak jim tedy instituce mohou vyjít vstříc,“ naznačuje Kottová, která po návratu začala myšlenky oboru prosazovat i doma.
Začínala na pokladně
Chvilku to trvalo. Jak sama vzpomíná, před lety začínala tak, že v Museu Kampa prodávala vstupenky. „Měla jsem ale velké štěstí. Díky pobytu v Holandsku jsem mohla v muzeu zakládat oddělení, které k nám tento přístup přenášelo, a později jsem dělala také celou koncepci vzdělávacích programů v pražském Centru současného umění DOX.“
Jaké faktory ovlivňují prožitek diváka z toho, co v muzeu nebo galerii vidí či potká, zkoumala i v nedávno odevzdané disertaci na Masarykově univerzitě. A došla k tomu, že míra vstřícnosti instituce k divákovi je často velice sporná. „Vzájemný dialog by měl být rovnocenný. Ale on je spíš přeceňovaný nebo podceňovaný,“ myslí si doktorandka. Výsledkem tak bývají dva extrémy – divák na místě dostává informací příliš mnoho, nebo naopak příliš málo.
„Celé je to tedy o snaze hledat kompromis. Návštěvník není neinteligentní. S orientací v díle potřebuje pomoc, ale zároveň musí mít prostor pro vlastní vnímání,“ nastiňuje Kottová jednoduše něco, co však vyžaduje náročné zamyšlení.
Sama z toho teď bude čerpat při přípravě dalšího ročníku Chalupeckého ceny. Ten letošní je víceméně hotový, prezentace umělců začínají v Moravské galerii 24. září. Kottová teď vymýšlí, jak celý podnik posunout do budoucna. Ráda by výherce dostala víc do povědomí české veřejnosti a nabídne jim také kontakty v zahraničí. „Vítěz získává mimo jiné šestitýdenní pobyt v New Yorku, kde může tvořit. Ráda bych mu ale zprostředkovala ještě víc kontaktů s tamějšími kurátory a dalšími umělci. Chci se také soustředit na zahraniční výstavy umělců spojených s cenou nebo zvát renomované zahraniční hosty k místním prezentacím finalistů.“
Starat se však ještě trochu musí i sama o sebe. Zbývá jí ještě na filozofické fakultě obhájit onu disertaci.