Jsou to teprve dva roky, co čerstvý absolvent ekonomicko-správní fakulty Daniel Vodrážka založil charitativní studentský spolek. Dnes se Mise naděje pyšní prvním místem v prestižní soutěži Gratias Tibi a pracuje pro ni asi stovka dobrovolníků. Cílem organizace je pomáhat těm, kteří si sami pomoci nedokážou. Nemocným dětem nebo těm v dětských domovech, seniorům či týraným zvířatům.
Co vás vedlo k založení organizace?
Už mě nebavilo se jen dívat na to, jak kolem nás tolik lidí a zvláště pak dětí doplácí na lhostejnost, a tak jsem asi před dvěma a půl lety začal detailněji monitorovat situaci kolem sebe, dělat si průzkumy a analýzy v oblasti pomoci nemocným dětem. Snažil jsem se pak zobecnit, komu pomáhat, aby to mělo vnitřní logiku. Tak vznikla naše cílová skupina lidí, kteří jsou odkázaní na pomoc, ale sami si pomoci nemůžou. Například lidí s autismem je v České republice asi sto tisíc, to je obrovské číslo, ale málokdo si to uvědomuje.
Jaká byla vaše prvotní vize?
Doufal jsem, že se podaří zaktivizovat další vysokoškoláky a nasměrovat jejich energii určeným směrem. Člověk si může vybírat, co v životě udělá, ale řadě lidí chybějí správné vzory nebo podněty k tomu, aby o tom vůbec přemýšleli. Chtěl jsem ostatní inspirovat a chci to dělat i nadále. Sám se inspiruji u filantropů typu Petr Sýkora z Dobrého anděla, který vytvořil dobře fungující organizaci, která dnes pomáhá stovkám, ne-li tisícům dětí.
Vaše organizace funguje druhým rokem. Jakým vývojem si prošla?
Vývoj byl pozvolný, aktivity přibývaly postupně. Je dobře, že jsme to neuspěchali. V průběhu posledního roku jsme už ani nedělali aktivní náborové kampaně, stačil jarmark studentských spolků a členové postupně sami přibývali a vznikaly další projekty podle toho, kde byla poptávka po naší pomoci. Nejde nám ale tolik o kvantitu, spíš o to, že inspirujeme další lidi. Na podzim třeba chystáme debatní filantropické večery pro širokou veřejnost, kde vystoupí hosté, kteří se angažují v neziskovém sektoru nebo prostě pomáhají ostatním. Podobný formát tady podle mě dost chybí.
Zvenku to vypadá, že Misi naděje se od samého začátku daří a poměrně rychle si získala dobrou reputaci a jméno. Setkali jste se také s nějakými problémy nebo překážkami?
Ne všechny, ale hodně organizací, kterým pomáháme, jsou nevděčné. Neváží si toho, že jim věnujeme volný čas, energii i peníze. Když mluvíme s řediteli nebo jinými zaměstnanci, nemají pro nás často žádné uznání, tváří se, že je otravujeme, protože musí dělat něco navíc. Někdo si asi řekne – student, to je póvl. A to zamrzí.
Při práci pro charitativní organizaci se člověk potká s mnoha těžkými osudy. Jak takové emotivní momenty vy sám zvládáte?
Jsem celkem citlivý a nemocné děti nebo jiní pacienti třeba s rakovinou na mě hodně působí. Nejsem si jistý, jestli bych zvládal být s nimi často v kontaktu. V takových momentech jsem rád, že jsem jen koordinátor. Holky, které si chodí povídat s nemocnými dětmi, to zvládají naštěstí dobře.
Před nedávnem Mise naděje získala první místo v soutěži Gratias Tibi, která oceňuje mladé lidi za občanskou aktivitu, jež pozitivně ovlivňuje život ve společnosti. Co jste pro výhru museli udělat?
Nic zásadního jsme pro to už dál udělat nemuseli, bylo to zhodnocení výsledků činnosti za období jednoho roku. Konkurence byla velká, do soutěže bylo přihlášených dvě stě třicet projektů a byly tam už zavedené organizace jako skauti. Nečekal jsem, že se dostaneme ani do finále, natož že vyhrajeme, takže jsem rád, že se to povedlo. Když jsem se o výhře dozvěděl, nemohl jsem tomu uvěřit.
Proč myslíte, že jste vyhráli právě vy?
Za dobu našeho fungování jsme toho udělali docela dost. Ostatní měli třeba jen jeden projekt nebo jednu akci. A taky jsme začali v podstatě z ničeho. Myslím, že je teď Mise naděje docela dobře nastavená a je perspektivní. Na začátku jsme ale vůbec nevěděli, jestli se aktivizace mladých lidí na univerzitách v Brně povede. Řekl bych, že právě úspěšně zapojení vysokoškolští studenti nás v soutěži odlišili od ostatních.
Co pro vás ocenění znamená?
Povzbuzení do budoucna. Někdy je docela těžké najít sílu k tomu pokračovat, zvlášť když se setkáváte s nevděčností v řadě organizací. Vnímám to taky jako zhodnocení výsledků naší práce. Je to potvrzení, že náš záměr byl dobrý, že jsme narazili na vážné problémy, které se neřeší dostatečně. Jak stát, tak my všichni bychom mohli a měli dělat daleko více pro ty, kteří jsou odkázaní na pomoc ostatních.
Jaké jsou vaše další plány?
Protože se stěhuju za prací, budu předávat vedení kamarádovi. Stále se ale budu v organizaci angažovat. Byl bych rád, kdyby se pokračovalo v zavedených projektech a kdyby Mise naděje dokázala inspirovat čím dál tím víc lidí. Taky bych chtěl, aby se zlepšila spolupráce s univerzitou. Třeba na ekonomicko-správní fakultě spolupracujeme poměrně intenzivně s jednotlivci, institucionální spolupráce ale chybí a je to škoda. Myslím, že děláme Masarykově univerzitě docela dobré jméno, tak by bylo dobré, kdybychom se víc semkli.
