Za socialismu vzdělávala i podzemní univerzita

Zcela svobodná diskuze byla nemyslitelná, a pokud šlo o filozofii, tak lehce vznikal dojem, že existuje jen ta marxisticko-leninská. O jiné se ani na univerzitách příliš mluvit nesmělo. Taková panovala v 80. letech minulého století situace v humanitních vědách. Zdaleka ne každému se tento stav zamlouval, a proto vznikla myšlenka doplnit oficiální studium tím neoficiálním, takzvanou podzemní univerzitou.

Po tímto pojmem se skrývají tajně pořádané semináře, které se v několika brněnských bytech konaly od roku 1984 do roku 1989. O čem se například v rámci filozofie nebo politologie nesmělo mluvit na univerzitě, o tom se mluvilo na nich.

U zrodu brněnského cyklu přednášek stáli mimo jiné dva muži: disident Jiří Müller a dramaturg a současný profesor kabinetu divadelních studií při semináři estetiky na Filozofické fakultě Petr Oslzlý. I když podle vzpomínek druhého jmenovaného nápad vznikl z iniciativy prvního. „S Jiřím nás pojilo dlouholeté přátelství. Někdy koncem léta 1984 se mi ohlásil na návštěvu s tím, že by se mnou chtěl mluvit o závažném návrhu,“ zavzpomínal v knize Podzemní univerzita Oslzlý. Od režimem pronásledovaného disidenta čekal různé zprávy, ta, co přišla, jej však překvapila. „Jiří nám řekl, že postupným rozvíjením kontaktů se zahraničím, a v tomto případě zejména s Londýnem, se mu podařilo vytvořit šanci na návštěvy zahraničních přednášejících. A protože nejde o ojedinělou příležitost, mohl by z těchto přednášek postupně vzniknout bytový univerzitní seminář.“

Oněmi „kontakty s Londýnem“ myslel spolupráci s lidmi z londýnské nadace Jan Hus Educational Foundation, pod jejíž duchovní i hmotnou záštitou se přednášky konaly. Organizovány měly být od začátku tak, aby veškerá rizika nesli jejich tvůrci a ne univerzitní studenti, pro něž by účast na takové akci, pokud by na ni Státní bezpečnost přišla, znamenala vyloučení ze školy.

Ačkoliv Oslzlý tehdy na Müllerovu nabídku s nadšením kývl, všechno se muselo ještě pečlivě promyslet. Koho na semináře zvát? A kde se budou všichni ti lidé setkávat? To všechno museli organizátoři vyřešit.

A třeba i to, kdo bude proslovy anglicky mluvících přednášejících tlumočit. „Navrhl jsem, aby to byl můj spolužák z univerzity Miroslav Pospíšil přezdívaný Mikin. Říkalo se o něm, že je jedním z nejlepších anglistů našeho ročníku, a měl tak skvělou kvalifikaci pro tlumočení obtížných filozofických přednášek,“ podotkl Petr Oslzlý a zavzpomínal i na Rostislava Pospíšila, dalšího muže, který pomáhal s přípravami. „Byl naším sousedem ve vedlejším domě a jeho byt tedy mohl být technickým i bezpečnostním zázemím, byť hlavním sídlem semináře se měl stát náš byt ve čtvrtém patře nájemního domu u Lužáneckého parku.“ Jeho největší místnost měřila asi 27 m², takže Oslzlý s kolegy jeho kapacitu odhadoval na dvacet lidí. „Praxe později ukázala, že jsme jej dost podcenili,“ dodal.

Zájem o semináře byl totiž mnohem větší. Mezi ty, kdo si je vyslechli, se tak řadí například současný rektor Masarykovy univerzity Petr Fiala i jeho předchůdci Jiří Zlatuška a Milan Jelínek nebo jedna z vůdčích osobností stávkového hnutí na Filozofické fakultě v listopadu 1989, Dušan Šlosar.

Díky iniciativě několika lidí mohli naslouchat a diskutovat například s filozofy a filozofickými antropology Francisem Dunlopem a Davidem J. Levym nebo politology Johnem Keanem a Davidem Reganem. „Naší generaci, až na malé výjimky, nebylo umožněno za důstojných podmínek, tedy bez nutnosti členství v komunistické straně a dalších morálních ústupků, učit na vysokých školách, natož tyto školy spolutvarovat podle svých představ. A přitom každá generace dospěje do věku, kdy se potřebuje dostat do role učitelů,“ vysvětlil Oslzlý, co ho vedlo k tomu, že riskantní podnik pomáhal organizovat.