Stěhuje se město na venkov, nebo se venkov stěhuje do města? Mizí tradiční životní styl spojený s krajinou a přírodou, a pokud ano, musíme se toho vůbec bát? I tyto otázky si ve svém akademickém bádání klade Pavel Klvač z fakulty sociálních studií. Kromě toho, že přednáší o sociologii venkova na katedře environmentálních studií, vydává se svými studenty pravidelně fotografické publikace a pořádá výstavy, které zachycují podoby současného moravského venkova. Ví, o čem mluví, sám totiž od dětství bydlí v Drnovicích na Vyškovsku.
Co je to podle vás venkov?
Není ani tak důležité vymýšlet definice toho, co je venkov, ale co se děje v životě lidí, kteří tam bydlí. Venkovský způsob života beru jako vztah k půdě, samozásobitelství, kutilství, smysl pro recyklaci a pospolitost. To jsou znaky, které samozřejmě najdete i ve městě, ale pro venkov jsou typické.
Existuje ještě takový venkov?
Jiří Sádlo, básník a krajinný ekolog, říká, že venkovani už dneska neexistují, že jsou to všechno měšťáci, akorát mají vlastní rajčata. A já k tomu dodávám, že mnohdy už ani to ne. Třeba ve Vyškově v zoo otevřeli takzvaný Babiččin dvoreček, kam jezdí školní zájezdy z venkova, aby si tam děti pohladily kozu.
Je to radikální tvrzení, které je samozřejmě trochu přehnané. Je ale otázka, jestli venkov, jak si ho představujeme, vůbec někdy existoval. V evropské kultuře je přítomný silný kult venkova rezonující s mýtem ztraceného zlatého věku: chceme se vracet k něčemu, co tu vlastně nikdy nebylo. Obraz venkova je často produktem městské mentality – člověk tedy vyjíždí hledat věci, které si vytvořil ve své hlavě u kancelářského stolu. Především se ale lidé, kteří se stěhují za nějakým takovým ideálem do satelitních přístaveb u vesnic, často vůbec nestávají venkovany. Jejich životní styl má dál všechny znaky života městského, byť jejich dům stojí někde v krajině daleko za hranicí města.
Co se s českým venkovem za posledních dvacet let tedy stalo?
Nerad bych moc generalizoval, ale v dobách socialismu byli lidé z existenčních důvodů nuceni mít svoje králíky, slepice a zahrádky s mrkví a bramborami. V 90. letech pak začali samozásobitelství opouštět, protože se to ekonomicky nevyplatilo, a vrhli se do supermarketů. Dnes se ale začaly objevovat zcela nové motivace, proč se k venkovskému způsobu života vracet. Lidé začínají pod vlivem kultu bio a v boji proti civilizačnímu uštvání zase pěstovat rajčata a chovat slepice. Ještě to není statisticky významný trend, ale rozhodně sílí. U nás v Drnovicích nedávno tři mladé rodiny koupily staré zpustlé zahrady, které kultivují, a pořídily si i včely.
Dalo by se tedy říct, že lidé z venkova dříve odcházeli a teď se zase vrací?
Spíše bych řekl, že byly opuštěny venkovské vzorce chování, kam patří například i ono samozásobitelství, a dnes je z různých důvodů lidé znovuobjevují. Dá se to pozorovat i ve větších městech, jako je Brno nebo Praha, kde se mladí lidé začínají ucházet o pozemky v zahrádkářských koloniích. V Praze údajně existuje velký přetlak v poptávce nad nabídkou.
Vnímáte tyto trendy jako pozitivní nebo tomu nedáváte hodnoticí znaménko?
Můj pohled je formovaný environmentálními ideologiemi, takže si myslím, že je racionálnější a k přírodě šetrnější, když se jablka, která se vypěstují v Drnovicích, také v Drnovicích sní a nevozí se tam z Nového Zélandu. Pro mě je to tedy jednoznačně pozitivní signál. Jsem ale skeptický k tomu, že by došlo k nějakému masovému návratu k půdě. Dnešní uvědomělý konzument se pouze začíná pídit po původu jídla a snaží se konzumovat něco, co má příběh. A navíc je ochoten za to zaplatit. Je to jistě povzbuzení pro venkovský styl života. Paradoxní na tom je však skutečnost, že si venkov uvědomuje svoji hodnotu skrze impulzy, které přicházejí z města.
V této souvislosti se dnes hodně velebí venkovská turistika, která má regionům pomáhat.
Že se na cestovní ruch na venkově pohlíží jako na všeobecnou spásu, považuji za chybu. S nelibostí sleduju „návraty“ k různým lokálním svátkům a veselicím, které se vymýšlí k pobavení turistů a někdy hraničí až s jakousi prostitucí místních, kteří přehrávají něco, co už ztratilo svůj význam.
Může to být způsob, jak český venkov zachránit, nebo je to podle vás nesmysl?
Myslím, že v této „záchraně“ je jistý typ městské arogance. Venkov nemůžete naplánovat od stolu a fixovat nějaký stav skrze dotace. Venkov je živoucí organismus, který se adaptuje na podmínky a je pokaždé jiný, ale stejně hodnotný. Na dotace do kulturní roviny venkova se pohlíží jako na všelék, ale více funkční jsou modely, které běží na bázi mezigeneračního předávání – něco dělám, protože to dělala moje máma a před ní babička.
Když ale některý mikroregion sežene dotaci, tak mladí zjistí, že za to mohou dostat peníze. Příští rok, až finance dojdou, to už ale nikdo zadarmo dělat nebude. Fixování nějakého stavu, o kterém si myslíme, že je ideálnem, prostě nemůže dlouhodobě fungovat. Venkov se vyvíjí stejně jako svět kolem nás a neměli bychom z něho dělat skanzen.
