Přejít na hlavní obsah

Co s jaderným odpadem?

Ani 27 let poté, co se v ČR vyrábí jaderná energie, není jasné, kde bude úložiště nebezpečného vyhořelého paliva.

Obrázek vlevo znázorňuje radioaktivní materiál (červenou barvou), který se v zemi přirozeně vyskytuje, aniž by se o jeho existenci na povrchu vědělo. Šíření radioaktivity brání přírodní bariéra z kovu (modrou) a jílu (hnědou). Podobný systém ochrany bude vytvořen i v uměle vybudovaném úložišti (obr. vpravo). Zdroj: Správa úložišť radioaktivních odpadů. Infografika: Petr Hrnčíř / muni.cz

Podzemní prostory pro ukládání a manipulaci s kontejnery s vyhořelým palivem a vysokoaktivními odpady, přístupové šachty a tunely a nadzemní areál, z něhož se všechno bude kontrolovat. Tak by podle představ Správy úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO) mělo v budoucnu vypadat úložiště vyhořelého paliva z jaderných elektráren.

Kde přesně se bude nacházet, to se v tuzemsku zatím neví, takže vysoce nebezpečný odpad zatím čeká v meziskladech, které provozují obě české jaderné elektrárny. „Když se uranová tyč o délce asi čtyři metry vypálí, tak se velmi horká přendá do skladiště pod vodou, které má hloubku asi 15 metrů, a voda radioaktivitu odstíní,“ přibližuje Milan Novák, hlavní řešitel projektu, který se na přírodovědecké fakultě této problematice věnuje.

Z jeho slov plyne, že ačkoliv se podzemním ukládáním tohoto typu odpadů zabývá mnoho zemí na světě, zatím žádná z nich do země nevložila byť jen jedinou tyč vyhořelého paliva.

37 centimetrů
tlustá je stěna kontejneru, do kterého se vyhořelé palivo ukládá. Taková tloušťka zajišťuje, že se lidé mohou pohybovat i v jeho těsné blízkosti.

 

10 tun
takové množství vyhořelého paliva se vejde do jednoho kontejneru.

 

4 000 tun
přibližně tolik vyhořelého jaderného paliva vyprodukuje během své plánované životnosti šest reaktorů jaderných elektráren Dukovany a Temelín.

 

234 000 m2
s takovou rozlohou areálu úložiště počítá zatím poslední verze referenčního projektu SÚRAO z roku 2011. Plocha aktivních provozů, kde se bude manipulovat s kontejnery s vyhořelým palivem, bude mít však jen 21 000 m2.

 

300 metrů
až tak dlouhé mohou být podzemní chodby, v nichž se budou kontejnery s radioaktivním odpadem ukládat.

Důvod je nasnadě, odpad bude nebezpečný ještě velmi dlouho, a tak se věnuje pečlivá pozornost všem okolnostem souvisejícím s jeho uložením. „V jaderném palivu probíhají procesy, které mají ještě za sto tisíc let takovou intenzitu, že je potřeba izolovat ho od biosféry. A protože se k tomu přistupuje velmi opatrně, pracuje se s předpokladem, že úložiště musí vydržet milion let,“ popisuje Jan Švancara, který má v univerzitním týmu na starost výzkum dlouhodobé seizmické stability vybraných lokalit v České republice.

Pokud bychom se vrátili milion let zpět v historii Země, dnešního člověka bychom na ní ještě nenašli. A co bude za další milion let? To také nikdo neví. Proto je jedním ze samozřejmých požadavků na budoucí odkladiště odpadu fakt, že musí fungovat bez zásahů člověka.

Výzkum táhnou Skandinávci
Asi nejlépe si v tomto ohledu vedou Finové a Švédové. Podle informací SÚRAO už ve finské lokalitě Onkalo existuje tunel pro podzemní laboratoř. Má hloubku 400 metrů a délku čtyři kilometry a v trvalé úložiště by se měl změnit do deseti let. Ve švédském Oskarshamn už se v podobné laboratoři úspěšně pracuje.

„Vyvrtali tam důl, v němž se už několik let zkouší, jak to bude fungovat, až se uranové tyče vytáhnou z vody v meziskladu,“ naznačuje Novák, který pracoviště v rámci projektu navštívil, a pochvaluje si, jak informačně vstřícné k občanům je. Právě špatná informovanost je podle něj totiž důvodem, proč se Češi v různých částech republiky stavějí proti stavbě hlubinného úložiště.

„Ve Švédsku ke všemu přistupují úplně jinak. Vymysleli dokonce systém, díky němuž může každý občan deklarovat, jakou energii a z jakého zdroje odebírá. Je to takové malé energetické referendum,“ sděluje Novák a dodává, že ceny jednotlivých druhů se příliš neliší, jde tedy spíš o možnost vyjádřit veřejně důvěru různým zdrojům energie.

Zatímco ve Švédsku proces uložení vyhořelého paliva na konečné místo slibně pokračuje, ve Spojených státech se nedávno zastavil. Elektřina se tam získává z více než stovky jaderných reaktorů rozptýlených po celé zemi a dlouho všechno nasvědčovalo tomu, že vznikne jedno centrální úložiště v nevadské poušti. „Je to pouštní oblast, kterou nelze jinak příliš využít, vzdálená více než sto mil od nejbližšího města,“ jmenuje důvody hovořící pro tuto variantu Jan Švancara.

Objevily se ale takové, které uvedenou možnost spíš vylučují. „Místo není tak suché, jak se předpokládalo, takže by mohlo dojít k výnosu radioaktivního materiálu do biosféry. Navíc tam v posledních sto tisících letech došlo k erupci menších sopek a nikdo nemůže zaručit, že se to do milionu let nestane znovu,“ dodává Švancara. O tom, zda budou práce v pouštní lokalitě pokračovat, teď rozhoduje soud a celý problém se stal velkou politickou kauzou. Tím spíš, že na úložišti v době přerušení výzkumu pracovalo asi 2 700 lidí.

Hlavní novinky