Řekne-li se folklorní akce, vybaví se řadě lidí Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici. Jeho dlouholetým ředitelem je Jan Krist, muž, jenž se v oboru orientuje jako málokdo, a tak může velmi dobře popsat, jakými proměnami festival postupně prochází. A že jich není málo.
„Pryč jsou časy organizovaných návštěv, při nichž v autobusech přijížděli lidé, které nějaká prezentace lidových tradic vůbec nezajímala. Na festival jezdili, protože to brali jen jako nějaký výlet,“ říká Krist.
Jací lidé na podobné akce jezdí dnes? Z průzkumu, který dělali organizátoři slavného festivalu, vyplynulo, že o akci je zájem z celého Česka, i když návštěvníci z Moravy převažují. Přijíždí také spíš lidé vzdělanější – 80 procent diváků má minimálně maturitu – a největší část do Strážnice zavítá se svojí rodinou.
„Za to jsme rádi, protože to napomáhá chápání smyslu a předávání tradic,“ říká ředitel Krist. Sám je jedním z těch, kdo tradiční způsob života na vesnici ještě zažil. Pochází z Milotic u Kyjova, kde jeho rodina žila a pracovala na vlastním hospodářství. Předkové z obou stran patřili mezi vesnické muzikanty a ochotníky, takže nebylo divu, že se Krist začal věnovat folkloru a národopis a historii vystudoval i na Masarykově univerzitě.
Stejně jako se mění lidé před pódiem, mění se i ti na něm a to, co předvádějí. Ještě před dvaceti lety v řadě těles dožívali nositelé lidových tradic z terénu. Jejich vedoucí, choreografové a muzikanti často ještě sbírali materiál po venkově a byli i v kontaktu s odborníky.
„Také pro ně byla samozřejmostí účast na rozličných školeních, která pro ně organizovala kulturní střediska, což se projevovalo i v úrovni připravovaných čísel,“ domnívá se Krist, který si všímá toho, že nová generace vedoucích je sice vzdělanější, ale v terénu se s přežívajícími tradicemi potkává jen občas.
„Věnují se přípravě programových celků podle vlastních představ. Nic proti tomu, tak tomu bývalo vždycky, ale někdy jim škodí, že neznají dostatečně materiál či ignorují určité zákonitosti tradic lidové kultury,“ líčí ředitel strážnické slavnosti.
Má ale na druhou stranu radost, že pořád existuje řada těles, u kterých to tak není. „Po roce 1989 se počet souborů v Česku neobyčejně rozšířil. Nikdy v historii jich zde nepůsobilo tolik jako dnes.“