Přejít na hlavní obsah

Česku schází silná vláda

Nízká stabilita českých vlád přispívá k prohlubování nechuti lidí k politice obecně.

ČSSD – Česká strana sociálně demokratická, KDU-ČSL - Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová, KSČM – Komunistická strana Čech a Moravy, ODS – Občanská demokratická strana, ODA – Občanská demokratická aliance, SPR-RSČ – Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa, SZ – Strana zelených, TOP 09 - jedná se o celý název strany, US – Unie svobody, US-DEU – Unie svobody – Demokratická unie, VV – Věci veřejné.

Dvojí předčasné volby do poslanecké sněmovny, tři úřednické vlády a stále hlubší nechuť lidí k politice obecně. Pesimistický pohled na politiku v České republice za posledních dvacet let podtrhuje ještě jeden údaj – průměrná výdrž vlády.

„Od roku 2002 do dneška je životnost vlád zhruba jeden a půl roku. Jsme v tom skoro nejhorší v Evropě,“ upozornil na zřejmě nejpalčivější problém českého politického prostředí Lubomír Kopeček z katedry politologie fakulty sociálních studií.

I když se v polovině devadesátých let začal stranický systém v Česku podle něj stabilizovat, trvalá vládní nestabilita se změnila v chronický problém české politiky. Poslední volby v roce 2010 pak způsobily malé zemětřesení. Do sněmovny se dostaly dvě zcela nové strany, vypadli z ní naopak tradiční lidovci a dvěma největším stranám – občanské a sociální demokracii výrazně ubylo hlasů.

„Od posledních voleb sledujeme, že se systém stran začíná mnohem víc hýbat a strukturální nestabilita, výrazně ovlivněná tím, ke komu se voliči přiklánějí, je mnohem větší,“ podotkl Kopeček. Za těmito změnami stojí především velká nedůvěra lidí ke stranám a extrémně nízká ochota do stran vstupovat a v politice se angažovat. Další průzkumy pak ukazují, že politické strany už mnoho lidí nepovažuje za potřebné instituce.

V nezájmu a nedůvěře k politickým stranám ale není Česká republika výjimečná. Podle odborníka z fakulty sociálních studií jsou na tom mnohé země západní Evropy podobně a v různých vlnách a intenzitě se u tamních voličů objevuje ta samá nechuť. „Je to dáno společenskými změnami. Na přelomu 19. a 20. století fungovaly strany jako prostředek k prosazení nejrůznějších zájmů a také jako výtah k moci. Když chcete udělat kariéru nebo něco prosadit v současnosti, tak stranu už tolik nepotřebujete,“ řekl Kopeček.

Předčasné volby 2013

– se budou konat 25. a 26. října.

– do voleb přihlásilo své kandidátky 24 politických stran a hnutí.

– od vzniku České republiky 1. ledna 1993 se předčasné volby konaly pouze v roce 1998, dva roky po řádných volbách.

– od roku 1996 kandiduje stabilně šest stran a hnutí, a to pod stejným, či jen mírně pozměněným názvem.

Zřejmě i tento pocit stojí za úspěchy nových stran a hnutí. „Některé z nich, s šancí na úspěch ve volbách, se programově vymezují jako antistrany, což jen prohlubuje nedůvěru ve strany. Ale zastupitelská demokracie beze stran, alespoň podle většiny politologů, fungovat nemůže,“ zdůraznil Kopeček.

Problematičnost nováčků na politické scéně vnímá i jeho kolega z katedry politologie, Otto Eibl. „Do parlamentu se dostávají nové strany, které nejsou prověřené, a postupně se u nich ukáže, že nejsou schopné fungovat. Většina z nich je totiž postavená na negaci nějakého jevu, jako jsou dinosauři v politice. Chybí jim pozitivní program udávající vizi a strana je kvůli tomu nespolehlivá,“ podotkl odborník na politický marketing.

Lidi nezměníme, změňme systém!
Podle Eibla je systémově špatně, že se v Česku střídají vlády, které jsou založené na nepřesvědčivých většinách v parlamentu, a z toho důvodu slabé a nestabilní. Ideální by podle něj bylo, kdyby volby dokázaly generovat silné vlády.

Nedůvěra k politickým stranám se však nedá změnit z roku na rok. Co se změnit může, je volební systém. „Dá se upravit způsobem, který by podle mě byl mnohem lepší z hlediska fungování politického režimu v tomto státě. Především jde o posílení většinotvorných prvků, které by zaručily vyšší stabilitu vlád,“ domnívá se Kopeček. Podle něj je jednou z možností zmenšení volebních obvodů. Nyní jich je čtrnáct a jsou velmi rozdílné.

Změnu by si podle něj zasloužily i takzvané aditivní uzavírací klauzule. Jde o minimální podíl hlasů, které musí získat volební uskupení, aby se dostalo do parlamentu. Pro strany je tato hranice pět procent, pro koalici dvou stran pak deset a s každou další stranou se o pět procent zvyšuje. „Výsledek je, že v podstatě nemáme volební koalice, což by napomohlo koncentraci systému,“ podotkl Kopeček.

Nestabilitu povolebních koalic pak podle něj zvyšuje i další fenomén, komunisté. „Každé volby posbírají zhruba pětinu mandátů, ale nedá se s nimi počítat pro koaliční vyjednávání. Výsledkem pak je vznik nehomogenních vlád. Například po volbách v roce 2002 existovala pohodlná většina ČSSD a KSČM, ale nakonec vznikla vládní koalice složená ze sociálních demokratů, lidovců a liberální Unie svobody, která se neustále rozpadala,“ vysvětlil další problém politolog.

Domnívá se však, že už nastala doba, kdy bude například menšinová vláda s podporou komunistů možná, i když spíš neformálně. Česká vládní politika totiž s sebou nese ještě jedno stigma – opoziční smlouvu. Písemná dohoda dvou největších parlamentních stran – ODS a ČSSD, v níž se občanští demokraté zavázali tolerovat menšinovou vládu sociálních demokratů pod vedením Miloše Zemana, byla a je většinou lidí stále vnímána velmi negativně a podle Kopečka jsou tedy nějaké podrobné písemné dohody o podpoře vlády málo pravděpodobné.

Varianta menšinové vlády s podporou komunistů se ale přesto mnoha lidem nelíbí. „K volbám určitě půjdu, ještě se ale rozhoduji mezi dvěma stranami. Každá z nich pro mě znamená kompromisní volbu, což mě neuspokojuje. Doteď jsem rád volil Stranu zelených, kteří jsou ale stále levicovější, a já chci, aby byly síly v poslanecké sněmovně vyrovnanější,“ uvedl student hudební vědy na filozofické fakultě Petr Dimitrov. Dodal, že v současnosti neexistuje strana či hnutí, jehož program by mu úplně vyhovoval.

Prázdná slova
Zda jít vůbec k volbám a komu dát svůj hlas, řeší v těchto dnech hodně lidí. Podle čeho se rozhodovat je otázka. Kopeček říká, že se politika hodně vyprázdnila a stala se ještě víc nesrozumitelnou, a to i díky vnějším okolnostem – především vstupu země do Evropské unie, která silně omezuje možnosti legislativních opatření na národní úrovni.

Přesto může silná vláda podle Kopečka ovlivnit hodně věcí, především zabránit podobnému vývoji, jaký postihl jihoevropské země v době hospodářské krize. „Tomu pomůže jen dobře fungující domácí politika. Ale v situaci, kdy každou chvíli padá vláda, se fakticky řeší jen vládní krize a na dlouhodobá koncepční rozhodnutí není žádný prostor. Oslabuje to i naše postavení v rámci Evropské unie, stáváme se nevypočitatelným partnerem a navíc i partnerem, s nímž se nepočítá, protože se každých pár měsíců mění vláda,“ doplnil politolog.

Vliv kampaní?
Co však voliče ovlivňuje, je velká neznámá. „Kdyby existoval univerzální návod, jak získat voliče, tak kampaně asi vypadají jinak a jsou všechny stejné,“ říká Eibl. Podle něj si politická strana musí především definovat cíl a cílovou skupinu voličů. „Například volební kampaň komunistů téměř nikdo nezná, přesto stabilně získávají okolo patnácti procent hlasů. Jejich kampaň podle expertů možná není dobrá, ale funguje,“ dodal.

Strany se potýkají především s tím, že změřit efekt volební kampaně je v podstatě nemožné. Její vliv je nepřímý, ani sebelepší kampaň v naprosté většině případů nezmění názor člověka, pouze ho utvrdí v jeho výběru nebo mu při váhání mezi dvěma stranami pomůže se rozhodnout.

I proto jsou v ulicích měst stále vidět například billboardy, které podle Eibla mnoho politiků pořád považuje za důležitou součást kampaně. Politici sázejí také na osobní kontakt s voliči a mnohem častěji i na sociální sítě. „Strany jsou na nich stále aktivnější, protože na sociálních sítích jsou jejich voliči a je to také nejrychlejší cesta k přímému oslovení,“ uvedl politolog.

Velmi silné postavení v rozhodování voličů mají také předvolební debaty. „Tím, že nejsou v režii stran, jsou autentičtější. Voliči vidí zástupce stran mluvit a jednat i v situacích, které jim nejsou příjemné. Nemají totiž kontrolu nad tématy a jsou nuceni komentovat také věci, o nichž mluvit nechtějí,“ podotkl Eibl.

Hlavní novinky